Anja, Karel a Isabela strávili na cestě celý den. Domů se dostali až někdy nad ránem. Dopřáli si krátkého odpočinku a ještě to odpoledne uvítali první návštěvu. Svobodovi jim přivezli jejich Joeyho! Děti zapadly do pokoje a Karel vzal Radka stranou, aby zjistil, jestli nebyly s Joeym nějaké problémy. „Doufám, že vás ten náš fešák moc nezlobil.“ ujišťoval se Karel.
„Když už jsi to nakousnul, tak se objevila jedna menší komplikace.“ začal Radek. „To mi neříkej! Zničil snad něco? Nebo nedejbože někoho pokousal?“ děsil se Karel při představě, že bych jejich mírumilovný Joey odhalil druhou tvář. „Ne to ne, byl vlastně přátelský. Bohužel až moc.“ naznačil Radek.
„A v tom je nějaký problém?“ nechápal Karel v čem by mohla být přátelskost komplikovaná. „Nebyl by, pokud by zrovna Daisy nehárala.“ upřesnil Radek a chtěl dopovědět celou historii, když ho Karel přerušel. „Ty chceš říct, že Joey? … A Daisy?...Jakože štěňata?!?!“ zakoktal se Karel.
„Jo, tak nějak už to vypadá.“ přisvědčil Radek. „To nás strašně mrzí, chcete s něčím pomoct? Samozřejmě se podělíme o náklady.“ ujišťoval ho Karel, že jsou připraveni nést svůj díl odpovědnosti. „Hele v pohodě, kámo. Možná jen budeme potřebovat helfnout se stěhováním, pokud budeš mít čas.“ napadlo Radka.
„No nazdar, vy se kvůli štěňatům budete stěhovat?“ vyvalil Karel znovu oči. „Né, to není jen kvůli štěňatům. Jde hlavně o děti, mačkají se v jednom malém pokoji, a Filip asi za chvíli nebude chtít mít malou ségru pod nosem.“ vysvětlil mu Radek. „No dobrá, každopádně jako stěhovák jsem ti k dispozici.“ slíbil mu Kája.
Pak už se přesunuli za dámami do obýváku. „Říkala ti Andrea, co provedl náš Joey?“ zeptal se Karel Anji, když dosedl na pohovku. „Ne, stalo se snad něco?“ zavrtěla Anja nechápavě hlavou. „Nic hrozného, jen si s Daisy zadělali na potomky.“ mávla nad tím rukou Andrea. „No to snad ne! To mě mrzí.“ řekla překvapená Anja. Joey, který zaslechl své jméno, jakoby také házel omluvné pohledy. „V klidu, měli jsme si sami dát pozor. A děcka už se na štěňátka těší víc než na Ježíška.“ uklidňovala ji Andrea.
Za chvíli už Svobodovi zjišťovali, jak vlastně bylo na dovolené. Něco už věděli z Beliných pohledů, ale poslouchat historky naživo bylo samozřejmě lepší. Šli pěkně chronologicky, takže to největší překvapení se nechávali na konec. „No, a tam na tom úchvatném místě jsme se zasnoubili.“ dokončila Anja svoji část vyprávění.
„Anjo, a to říkáš jen tak?“ vykřikla Andrea. „To je úžasná zpráva, moc gratulujeme.“ zachoval Radek poněkud klidnější hlavu. „Ale samozřejmě, že gratulujeme.“ přidala se Andrea. „Ale tohle jsi na mě měla vybalit hned ve dveřích a né si to nechávat tak dlouho pro sebe.“ kárala jí naoko Andrea.
„Promiň zlato, chtěli jsme vám to podat stylově.“ omluvila se (taky naoko) Anja. „No, asi ti to prominu.“ smála se Andy od ucha k uchu. „Andy, ale jinak na tebe stoprocentně spoléhám. Doufám, že mi pomůžeš dát tu svatbu dohromady.“ svěřila se jí Anja se svou prosbou. „Že váháš, tetko!“ souhlasila Andrea okamžitě. „Ale nic velkého, jen prostě potřebuju něčí nadhled, až začnu panikařit.“ usmála se na ni nesměle.
V dalších pár týdnech žili všichni přípravami svatby. Krom toho ale bylo potřeba začít žít zase běžným životem. Bela chodila do školy, Karel pracoval na nové knize nebo psal články do různých plátků, a Anja se naplno pustila do zahradničení, které jí začínalo slušně vynášet. Zrovna si šla dát pauzu a sklenku limonády, když na ní vyskočil Joey. „Pojď sem ty mazle!“ podrbala ho Anja za ušima a střihla si s ním taneček.
V tom se na lince rozezvonil telefon. Byl to Karlův mobil, nechal ho tu, když jel odvézt Belu na kroužek kreslení. Jelikož vyzváněl hodně dlouho, Anja pustila Joeyho a hovor přijala. „Ahoj, tady Anja, Karel není doma a nechal tu telefon. Děje se něco?“ zeptala se volajícího a vyskočila na barovou stoličku.
Když telefon položila, myslela, že se jí rozskočí hlava. Nebyla naprosto schopná vstřebat informace, které se před chvíli dozvěděla. Její mozek tomu prostě odmítal uvěřit.
Složila si hlavu do dlaní na kuchyňské lince a snažila se přemýšlet. „To přece nejde... To není možné… Jak mu tohle jen mám říct… to nedokážu…budu muset…ale jak?...“ tohle vše se jí honilo hlavou.
V tomhle stavu ji našel Karel, když se vrátil domů. „Lásko, proboha, co ti je? Jsi bledá jako stěna.“ začal se strachovat, když ji viděl. Anja se pokusila narovnat a otřít si oči. „Miláčku, volala tvá nevlastní sestra. Včera zemřel Lucas, jejich táta.“ začala Anja.
„Proboha, to mě mrzí. Ale věděli jsme, že je nemocný, bojoval s tím přece už dlouho. Vím, všichni jsme věřili, že to překoná…ale život už takový bohužel je?“ snažil se ji utěšit. „A co máma, drží se aspoň trochu?“ zeptal se, zatímco Anja se mu zabořila do ramene.
Jeho otázka způsobila u Anji další příval slz a emocí. Jemně se vymkla z jeho obětí a opřela se o kuchyňskou linku. „Miláčku, já….nevím, jak ti to říct.“ zavzlykala do dlaní. „Anjo, mluv, děsíš mě!“ naléhal na ni Karel, teď už měl opravdu strach. Anja byla citlivá a často zasmušilá, ale tohle nebylo normální.
Anja sebrala odvahu, aby tu větu řekla nahlas. „Tvá máma… ona odešla za ním…“ řekla mezi vzlyky. „Večer přišla s holkama z nemocnice. Byla zdrcená, ale jinak v pořádku. A ráno… ráno už se neprobudila.“ dodala už jen šeptem, jakoby nedokázala sama věřit vlastním slovům.
Karel to nejhorší podvědomě tušil od okamžiku, kdy se Anja rozplakala. Přesto doufal, že to není pravda, že se přeslechl. „To není možné! Byla přece v pořádku… plná života, těšila se na naši svatbu.“ nechápal Karel. Ani jemu ta slova nedávala smysl. Zavřel oči, jakoby doufal, že tím to přestane být pravda. „Lásko, tak moc mě to mrzí!“ vzala si Anja jeho hlavu do dlaní.
Karel ji už jen mlčky objal a rozplakal se. Anja už plakat nemohla. Jednak jí došly slzy, a pak věděla, že teď musí být ona ta silnější a být Karlovi oporou. Sevřela ho tedy ve svém náručí a počkala, až pomine ten nejhorší šok.
Eliška a Lucas měli společný pohřeb. Obřad byl krásný, dojemný, ale rozloučit se bylo těžké. Všechny jejich děti se poté odebraly do Lázeňské oázy do domu rodičů, jen Belu vyložili u Andreji a Radka. Ilonka se po příchodu domů okamžitě rozeběhla do svého pokoje. Ostatní jí dopřáli čas a společně se usadili v obýváku, aby probrali jednu zásadní věc – co bude dál!
Za chvíli se zdálo, že téma je uzavřeno. „Ale samozřejmě platí, že s tím musí Ilča souhlasit.“ poznamenala Markéta. „Tak to je jasné.“ potvrdil jí Karel. „Vím, že její sourozenci jste vy tři, ale myslíte, že bych s ní o tom mohla promluvit já?“ navrhla Anja.
Ostatní nic nenamítali, a tak se vydala do dívčina pokoje. Opatrně zaťukala. „Můžu dál?“ zeptala se, když na klepání nikdo nereagoval. Ani teď se však nedočkala odpovědi. Zkusila tedy vzít za kliku a když povolila, vešla pomalu dovnitř. „Nechte mě být!“ ohradila se Ilonka, seskočila z postele a obrátila se k Anji zády. „To nemůžeme, na to tě máme moc rádi.“ řekla konejšivým hlasem Anja a opatrně ji chytla za ramena.
„Broučku, já vím, co si prožíváš…“ přiznala jí Anja. „Sama jsem přišla o rodiče, když jsem byla zhruba v tvém věku.“ dodala, aby naznačila, kam míří. Ilonka se jí vysmekla a rozkřikla se na ni. „To není pravda, lžeš! Já si pamatuju, jak jsi mamince říkala, že tvoje máma umřela nedávno!“ zlobila se na ni.
„Ano, to je pravda, ale je to složitější, víš? Ve skutečnosti jsem si opravdu myslela, že zemřela, když jsem byla ještě malá holčička. Tatínka jsem si ani nepamatovala, a pak jsem přišla i o maminku. Na chvíli jsem jí sice znovu našla, ale to už jsem byla dospělá.“ vzpomínala Anja. Nenechala se odradit a znovu pohladila děvčátko po vlasech.
Ilonku její slova zaujala a tak se přestala bránit. Anja si k ní klekla a pokračovala: „Vyrůstala jsem s jednou ze svých starších sester a její rodinou. Ségra má dvojčata zhruba v mém věku, a pak ještě jednu mladší dceru. Všichni na mě byli hodní, starali se o mě, ale rodiče mi nikdy nemohli nahradit. Proto si troufám tvrdit, že vím, jak se asi můžeš cítit.“ vysvětlovala jí trpělivě.
Ilča nebyla hloupé děvče, takže jí došlo, že Anja není nepřítel. Jenže všechno tak moc bolelo. Holčička se rozplakala a skočila jí do náručí. „Když maminka a tatínek mi tak strašně chybí. Já chci aby se vrátili.“ vzlykala jí na rameni. „Já vím, zlatíčko, já vím.“ utěšovala jí Anja, ale nechala ji vyplakat, stejně jako Karla před pár dny.
Když se Ilonka trochu uklidnila, vybídla jí Anja, aby se posadila na postel. „Víš, bavili jsme se s tvými sourozenci, co dál dělat. Tvoje sestry by měli dál studovat a chtěli se stěhovat do města, a tak nás s Karlem napadlo, jestli bys nechtěla jít raději k nám.“ navrhla jí. „To já přece nemůžu!“ zděsila se Ilča a znovu se rozplakala.
„Beruško, proč bys nemohla?“ snažila se zjistit Anja. Ilča polkla pár vzlyků, než se mohla nadechnout k odpovědi. „Protože vy máte Belu. A chcete se brát. A pak budete možná chtít další miminko. Maminka říkala, že určitě po svatbě budete mít ještě miminko. Takže já bych vám tam jen zacláněla.“ chrlila na ni nešťastně holčička. „Ale zlato!“ povzdechla si Anja.
„Ty malý blázínku, copak jsi mě neposlouchala? Mně právě pomohlo, že jsem žila s někým v mém věku. S Belou si přece rozumíte, bude štěstím bez sebe, když tě bude mít ve vedlejším pokoji. A i kdyby bylo nějaké další miminko, u nás se najde místo pro vás všechny, rozumíš? Jsme rodina, a ta drží pohromadě. Ale jestli chceš zůstat se ségrama, tak to spolu určitě taky zvládnete.“ vysvětlila jí, že rozhodnutí je na ní.
„Takže vám by vážně nevadilo, kdybych u vás bydlela?“ ujišťovala se Ilonka. „Jistěže ne. Moc by nás to potěšilo.“ potvrdila jí Anja. „Tak dobře.“ souhlasilo nakonec děvčátko. „Tak tedy ujednáno.“ mrkla na ní Anja. „Jdu to říct ostatním.“ dodala a zvedla se k odchodu. Ilonka jí ještě skočila do cesty a objala jí. „Děkuji.“ zašeptala jí do ucha a znovu měla na krajíčku.
Žádné komentáře:
Okomentovat