Příběh - 57. KAPITOLA – Známá neznámá

Několik dalších dní nedokázal Filip dostat dívku z fitka ze své hlavy. Při vyvolávání fotek si dokola prohlížel její tvář a přemýšlel, proč mu byla tak povědomá. Když měl hotovo, vydal se z komory rovnou do kuchyně pro něco k snědku. Cestou míjel Belu vzdychající jako každý úterní večer u nějakého pitomého seriálu, kterému nehodlal věnovat vteřinu své pozornosti. Něco na obrazovce ho přesto upoutalo a přimělo ho zastavit.

„Proboha, vždyť to je ona!“ pomyslel si. „Hm, hezká kočka. Kdo to je?“ pronesl pak nahlas, a snažil se tvářit, že jeho zájem je jen tak ledabylý. Isabelu jeho otázka zaskočila, po chvíli mu ale odpověděla. „To je Constance, je strašně zamilovaná do Edwarda, ale netuší, že je to její bratr, a tak…“ začala vysvětlovat. „Sakra Bel, mně je fuk, o čem to je!“ přerušil ji Filip. „Myslel jsem, co je to za herečku!“ upřesnil jí svůj dotaz. „Jo tááák!“ protáhla Bela. „To je Kayla Flemming, nový objev televizní scény. Je fakt dobrá, myslím, že by teď měla točit i nějaký nový film. Opravdu nadějná herečka. Joo, to kdyby se mi taky povedlo.“ rozplývala se dívka.

To už ji Filip ale neposlouchal. Znal jméno a rozluštil záhadu známého-neznámého obličeje. Jeho podvědomí ho na jejich obrazovce vídalo každý týden, ale vědomě odmítal sledovat nějakou hloupou telenovelu, o které Isabela tvrdila, že si ji pouští pouze za studijním účelem. Kecy v kleci! Sedl se k počítači a rozhodl se Keylu vygooglit a následně najít.

Příběh - 56. KAPITOLA – Šestá generace

Pro Andreu a Radka bylo neuvěřitelné sledovat, jak jejich děti rostou a dospívají. Ano, bylo tomu skutečně tak – jejich prvorozený syn Filip dosáhl plnoletosti, přitom to bylo tak nedávno, co se učil prvním krůčkům.


Filip odmalička oplýval zvláštním charisma. Byl to prostě pohodář s nadhledem, což mu přidávalo na šarmu. U spolužáků byl oblíbený, zejména dívek se kolem něj točilo mnoho, ale žádná ho neulovila. Zato on lovil svým foťákem jeden snímek za druhým, a tak se z jeho koníčku stala doslova vášeň.


A než se nadáli, slavili další narozeniny, když vyrostla Valerie. Jejich jedinečná dcerka dospěla v krásnou slečnu, dál pečlivě skrývající tajemství, o kterém věděli jen rodiče. Její sourozenci sice tušili, že je jejich nejmladší sestra zvláštní, ale nikdy neodhalili příčinu toho neurčitého dojmu, který v nich Val vzbuzovala.




Společně s prostřední Gabrielou však byli správná trojka. Ne, že by se nikdy nehádali, to přece k sourozeneckým vztahům patří. V důležitých chvílích se však vždy podrželi a stáli jeden při druhém. Lamač dívčích srdcí Filip, tak trochu divoká Gabriela a něžná, ale zvídavá Valerie. Všichni tři připraveni vykročit vstříc své budoucnosti.

Příběh - 55. KAPITOLA – Poslední mohykán

V posledních měsících žili naši přátelé opravdu všedním rodinným životem. Po všem těch kotrmelcích posledních let jim přinášel tenhle stereotyp uspokojivou úlevu. Bylo fajn chvíli neřešit upíry, duchy nebo mimozemšťany, i když to poslední nad nimi stále viselo. Ale jednoduše nebylo nad to, užít si normální starosti a radosti, jako například Vánoce. Filip ve všem tom shonu pobíhal s mobilem v ruce a dokumentoval každou maličkost. „Mamko, řekni sýýýr!“ odchytnul si Andreu k seflíčku.


Pak už si všichni užívali tradic, od zdobení stromečku, po společnou večeři, na které nesměl chybět děda Tomáš, až po rozbalování dárků. Na Filipa čekal nový foťák, Gabča dostala pro změnu tablet a Vali jásala nad každou hračkou, kterou pod stromkem našla. I rodiče a děda si udělali radost nějakou pozorností.


Podobná pohoda vládla i u Bjergsenových, avšak se dvěma rozdíly. Zaprvé ve Windenburgu měli výhodu sněhové nadílky, která v Lázeňské Oáze nehrozila ani náhodou, a zadruhé jejich „krocan“ byl poněkud méně zlatavý, neboť byl kvůli Karlovi vytvořen z tofu. Vánoce si ale užili neméně vydatně a hlavně v kruhu rodinném.


Ve Windenburgu se pak sešli i na oslavu příchodu Nového roku, tentokrát opravdu ve velké společnosti – dorazil i Milan s rodinou. Děti dělaly nepořádek, střílely konfety a troubily na trumpety. „Proboha kdo jim to vlastně dal!!“ zaznělo nejednou z úst polekaných dospělých. Ale náladu to nikomu nezkazilo, připíjelo se na to krásné, co zažili, a na vidinu ještě lepších zítřků.


Jen k půlnoci se oslava malinko zvrtla. Nikdo neví, jak se to stalo, ale příchod do nového roku byl opravdu žhavý, jelikož během odpočtu chytla televize plamenem. Většina prchla ven a pánům se naštěstí podařilo oheň uhasit a všichni se Nového roku dožili ve zdraví a bez újmy.


Na dlouhou dobu to ale byla poslední dramatická událost v rodině. Jinak vše běželo dál, jak mělo, děti rostly a projevovaly se jejich osobnosti, a jejich rodiče stárli, jak to k životu patří. Nikdo se ani nenadál, a Valerie odrostla batolecím šatičkám a stala se z ní šikovná předškolačka (Maxis styl netřeba asi komentovat).


Pak se ale stalo to, co bylo jen otázkou času, jak si všichni uvědomovali. Děda Tomáš byl na svůj věk ve skvělé kondici – sportovní minulost, aktivní životní styl a zdravá strava jeho stárnutí zázračně zpomalovaly. Byl však prakticky poslední ze své generace a nikdo nemůže žít věčně. „Uf, to sluníčko ale dnes pálí!“ pomyslel si, když po oslavě vyšel na čerstvý vzduch.


Z toho jasného světla a horka se mu však pořádně zatočila hlava a on se najednou nedokázal udržet na nohou. Daisy a Clyde byli vmžiku u něj a vytím se snažili přivolat pomoc. „Klid, chlupáčci, to bude dobré, vše je, jak má být.“ konejšil je z posledních sil Tomáš, který si v tu chvíli uvědomil, že jeho čas konečně nadešel.


Jejich kvílení samozřejmě přivolalo ven Andreu, která ale už jen se zděšením mohla sledovat, jak její otec naposledy vydechl. Ani on nemohl smrti vzdorovat věčně, což ale nijak nezmenšilo bolest z té ztráty.


A tak odešel poslední simík z čtvrté generace našeho rodu – nositel rodové linie a bývalý hrdina našeho příběhu.


I po jeho odchodu však bylo potřeba věnovat se běžnému životu. Čas od času ho zpestřovali drobné starosti, jako když se jednoho dne vrátil Filip z odpoledního běhu a jeho pohled zavadil o drbajícího se Clyda. „Hele, ségra, všimla sis, že z toho tvýho miláčka lítají nějaký potvory?“ řekl do prostoru, aniž by z hafana spustil oči. „Cože?“ zpozorněla Gabča od stolu, kde s Vali zrovna svačily.


Filip rozhodně nechtěl, aby tu havěť chytila i jeho Daisy. Jelikož rodiče nebyli zatím doma, sbalil obě sestry a vyrazil s nimi na nejbližší veterinu. „Poslyšte, vy dvě cácory, tady pěkně zůstanete sedět a počkáte na mě, jasný? Za chvíli jdeme na řadu, snad to dlouho nebude trvat.“ nabádal obě dívenky v čekárně.


Po pár minutách čekání ho opravdu vyzvala recepční, aby se s pejskem přesunul do ordinace. Ve dveřích ještě hodil poslední varovný pohled k holkám a následoval ji dovnitř. Jen co se však otočil, Gabča vystartovala a nenápadně se snažila proklouznout dovnitř. „No, co? Je to přece můj pes! Bojím se o něj.“ namítala, když ji Filip odhalil. Nakonec rezignoval na nějaký pokus odehnat ji zpět. „No ty jsi ale fešák, tak se mi ukaž!“ vítala se s pacientem lékařka, zatímco sourozenci se tvářili nadmíru ustaraně.


Nakonec se ukázalo, že jsou to obyčejné blechy. Pejsek dostal šampon na odblešení a odpuzující přípravek, aby se potvůrky nevrátily, a byl propuštěn domů. „Ty moje zlatíčko, pojď sem!“ vybídla Gábi Clyda, jen co opustili ordinaci. Evidentně se jí ulevilo, že je její kamarád mimo vážné ohrožení. „Jestli je chytneš, máma tě zabije.“ napomenul ji Filip. „Vždyť jsou to blechy psí, ty na člověka nejdou!“ namítla dívka a dál se s Clydem mazlila.


To ještě netušila, nakolik ji návštěva ordinace ovlivní v budoucnu. Již brzy z ní totiž měla vyrůst mladá dáma, která se bude dřív nebo později rozhodovat, co se svým životem podnikne. A nutno říct, že z tohohle káčátka se vyloupla celkem krásná černá labuť.

Příběh - 54. KAPITOLA - Koloběh života

Po Halloweenu, když se ještě nějakou dobu zdálo, že miminku se u Radka daří dobře a zatím se na svět nechystá, uspořádala Andrea slavnostní večeři, na kterou pozvala své rodiče. Upekla lákavě vonícího krocana a Gábinka jí pomohla slavnostně prostřít.


Čas strávený v rodinném kruhu pro ni byl nenahraditelný. Hlavně ale potřebovala Tomáše a Sofii připravit na to, že se v jejich domě brzy objeví nový přírůstek. Mezi sousty tak usilovně přemýšlela, kdy bude vhodná chvíle začít.


Radek evidentně uvažoval stejně. Jejich zachmuřený výraz tak neunikl Sofii. „Děti, děje se něco? Vypadáte ustaraně.“ zeptala se nakonec sama. „Ne, mami, nejde o nic strašného, jen jsme vám něco chtěli říct.“ odpověděla jí Andrea a zaváhala. To už vzal do svých rukou, nebo spíš úst, Radek. „Víte, já a Andy jsme se rozhodli, jelikož si nežijeme vůbec zle, tak že bychom se o naše štěstí podělili a adoptovali další dítě. Viď, lásko?“ vysvětlil a obrátil se na svou ženu. „Přesně tak, chceme adoptovat miminko.“ upřesnila Andrea a nesměle se na rodiče pousmála.

Příběh - 53. KAPITOLA – Pátrání v minulosti

Přes kontakty na důvěryhodné kolegy z nemocnice, které měla ještě od tety Jany, si Andrea domluvila zapůjčení ultrazvuku, který definitivně potvrdil její domněnku. Aby na sebe poutali co nejméně pozornosti, vzal si Radek v práci dlouhodobou dovolenou a držel se co nejvíce doma.
Zároveň chtěli zjistit více o tom, co zažil Andrein dědeček. Ona sama byla tehdy ještě malá, a pamatovala si jen, že děda na stará kolena přibral, ale to by v jeho věku nebylo nic divného.


Navíc, těžko by se někdo s něčím takovým svěřil malé školačce, že? Andrea se proto zkusila obrátit na svého tátu, jestli náhodou nebude vědět něco víc. „Tati, díky moc, že jsi přišel! Jak se má máma?“ vítala se s ním jedno odpoledne u nich doma. „Dobře, broučku, je poslední dobou často unavená, ale v našem věku nic nezvyklého.“ objal Tomáš s úsměvem svou dceru.


„Ne že bych tě rád neviděl, ale můžeš mi vysvětlit, proč jsem měl přijít tak narychlo?“ zeptal se hned vzápětí. „Jistě, posaď se!“ vybídla ho Andy. „Víš, tati, chtěla jsem se zeptat na dědu Vojtěcha. Pročítala jsem jeho deníky a v posledním z nich mi něco není jasné. Jde o toho chlapečka, co měli s babičkou u sebe. Pamatuju si, že když jsem byla malá, byli jsme se na něj jednou podívat.“ nakousla Andrea téma, které jí tolik zajímalo.

Příběh - 52. KAPITOLA – Sen nebo skutečnost?

„Ahoj, to je dobře, že jsi doma!“ uvítala se Andrea s Radkem, hned jak dorazila z laboratoře. „Proč, zjistila jsi snad něco?“ sondoval Radek s hraným nezájmem. „Právě že zjistila! Ale asi by sis měl raději sednout.“ doporučila mu a políbila ho na přivítanou na tvář.


Když si ověřila, že děti jsou bezpečně uklizené na terase a zabrané do vydlabávání dýní, usadila se za ním na pohovku. „Tak povídej!“ vybídl ji Radek. „No, věc se má tak, že v tvém těle je zvláštní hladina hormonů, v podstatě odpovídá hodnotám, které by měla těhotná žena.“ přiznala mu Andrea na rovinu a čekala na jeho reakci.


„Cože??“ vyhrkl Radek, když vstřebal její slova. „No, je to tak, jak slyšíš, musela bych tě vzít na ultrazvuk, ale i to přibírání tomu tak nějak odpovídá.“ vysvětlovala mu opatrně, aby to s ním neseklo. „Počkej, to přece není možné. To ses musela splést. U lidí se tohle přece neděje, ne? Tak jak by se něco takového mohlo stát?“ přemýšlel nahlas a měl pocit, že se mu hlava rozskočí.

Příběh - 51. KAPITOLA – Jedeme dál

Po svatbě Karla a Anji se život rozběhl zběsilým tempem. Jelikož se rodiny pěkně rozrostly, jedna oslava střídala druhou. Nejprve následovala Andrea svého manžela a pokročila do středního věku. 

Jelikož novomanželé byly tou dobou na líbánkách, slavila své narozeniny se svou rodinou – rodiči Sofií a Tomášem, a bratrem Milanem. „Zlatíčko, doufám, že maminku moc nezlobíš.“ nabádala Sofia svého vnuka. „Ale babi, já jsem přece nejhodnější. Zlobí akorát Gábinka.“ snažil se jí nakecat Filip.