Po pár týdnech ale začala být zkroušená, špatně žrala, skoro si nechtěla hrát, prostě to nebyla ona. Jednoho dne to už Radek nevydržel, a rozhodl se, že už nebude čekat. Filip byl u babičky, Andrea v práci, a tak zavřel Joeyho na dvorku a společně s Gábinkou vzali Daisy k veterináři. „Deši nece!“ hlásila zkroušeně Gábinka, když vystoupili před ordinací. „Já vím, kočičko, ale přece chceš, aby byla Daisy zdravá, ne?“ konejšil ji tatínek.
A tak společně vešli dovnitř, zaregistrovali se u panelu a čekali. Když přišli na řadu, veterinářka si odvedla Daisy do ordinace. Děti dovnitř nesměly, a tak Radek zůstal čekat v čekárně. Lékařka se snažila fenku uplatit, aby ji nebrala jako nepřítele. „Tak co krasavice, dáš si dobrůtku?“ nabízela jí pamlsek.
Daisy se na ní jen podívala a zase sklopila hlavu. „Hm, tobě fakt není nejlíp, co?“ poznamenala doktorka. „Sestři, připravte mi prosím odběr krve, uděláme kompletní obraz.“ houkla na svoji asistentku.
Po základním vyšetření a odběru krve odvedla Daisy zpět do čekárny a požádala Radka, aby počkal na výsledky. Když se vrátila, přisedla si k němu a Gabči na pohovku. „Tak co jste zjistila, paní doktorko? Je to vážné?“ strachoval se Radek. „No, jak se to vezme.“ nakousla doktorka.
„Jak to myslíte?“ nechápal Radek. „Říkal jste, že Daisy je několik týdnů v kontaktu s jiným psem, že ano?“ pokračovala veterinářka. „Ano, hlídáme Joeyho manželčině tetě.“ potvrdil Radek. „Tak to se chlapec činil, protože vaše Daisy je březí, pane Svobodo. Za pár týdnů čekejte štěňátka.“ pokynula směrem k fenečce.
„Páni!“ hvízdnul Radek. „Co s tím budeme dělat?“ podrbal se na hlavě. „To už nechám na vás. Můžete si je nechat, příp. vám můžu dát kontakty na nějaké agentury, které vám pomohou zprostředkovat adopci do nové rodiny.“ nabídla mu doktorka a rozloučila se. „No, holky, tak to nás maminka nepochválí.“ prohlásil Radek spíš pro sebe – ty dvě z toho moc rozum neměly.
Na tuhle jobovku potřeboval klid. Počkal tedy, až děti půjdou spát. Když je ukládal, hlavou se mu honily všemožné scénáře. „Štěnata v tomto domě??“ ptal se sám sebe a díval se na své dvě děti, které se dělily o svůj malý pokojíček už teď s jedním velkým psem. Štěňátka sice velká nebudou, ale jelikož ani Joey nebyl drobek, bylo jasné, že porostou rychle.
Když sešel dolů, Andy zrovna podávala večeři. Sedl si ke stolu a pustil se do jídla. Asi vypadal hodně zdrchaně, protože se po chvíli už to Andrea nevydržela. „Děje se něco?“ zeptala se ho starostlivě.
Radek odložil příbor a podíval se na ni. „Když už se ptáš, tak asi děje.“ řekl zasmušile. „Proboha, stalo se něco s Anjou a Karlem?“ vyděsila se hned Andrea. „Ne, netahej sem hned katastrofický scénáře, ti jsou, pokud vím, v pořádku. I když souvisí to s nima.“ připustil Radek. „Tak to konečně vyklop.“ protočila oči v sloup. „Joey nám zbouchnul Daisy.“ vyklopil Radek s nejistým úsměvem.
Andreji zaskočilo, i když poslední sousto dávno spolkla. „Cože? To jako vážně?“ řekla, když konečně popadla dech. Radek jen přikývl. „Co budeme dělat?“ ptala se. „Budeme někam muset nacpat pár štěňat.“ pokrčil rameny Radek. „A jak jsem o tom celý den přemýšlel, asi to bude chtít větší dům. Už kvůli dětem.“ přiznal se, co ho napadlo.
Ani v Selvadoradě nezačal týden zrovna idylicky. Krásné počasí vzalo rohy a k džungli dorazil nějaký monzun, nebo co, a už druhý den lilo jako z konve. Pestré barvy byly tytam a městečku vládla ponurá šeď.
Rodinka si ale nechtěla nechat zkazit svoji dovolenou nepřízní počasí, a tak statečně vymýšleli program uvnitř jejich dočasného příbytku. Anja se rozhodla vyzkoušet pár místních receptů – v těchto dnech se hodilo k jídlu i něco pálivějšího, pro Belu pak samozřejmě připravila odlehčenou verzi.
Karel se zase začal probírat poklady, které si přinesli ze svého průzkumu džungle. Anja se mu sice pořád trochu posmívala, že jsou to jen bezcenné kusy šutrů, ale jeho nadšení to nemírnilo. Rozhodl se, že zkusí nalezené relikvie očistit, protože věřil, že pod nánosem bahna najde opravdu skvostné kousky.
Isabela se také zabavila po svém. Tvořila vlastnoručně malované pohledy, které posílala všem členům rodiny, hrála si s panenkou, kterou vyškemrala po rodičích na trhu, nebo si prostě jen četla příběhy a legendy z džungle.
„Hmm, to nevypadá vůbec zle.“ pochvaloval si Karel, když odstranil tu nejhorší vrstvu špíny a odhalil obrysy nějaké sošky. „Fakt myslíš, že to bude mít nějakou cenu?“ pochybovala dál Anja. „Ještě ji dám trochu do pucu, a uvidíš ten skvost.“ mrkl na ni. „A nechceš to čištění nechat na odbornících?“ navrhla Anja. „Ale lásko, nekaž mi radost, já si to dotáhnu do konce sám.“ zamítl to Karel a zkoumal dál svůj objev.
Anja ho tedy nechala být, svalila se do křesla u krbu a rozhodla se, že před večeří si poslechne četbu od Bely. Jenže buď byla její dcera uspávačka hadů, nebo to bylo tím hřejivým teplem ohně a únavou z nedávného dobrodružství, ale Anja to po chvíli prostě zalomila.
Vzbudil jí až náhlý výkřik. „Mám to!“ rozlehlo se obývákem. „Holky, honem pojďte sem, to musíte vidět!“ hulákal Karel jak na lesy. Když se obě vzpamatovaly a došly k němu, stála na stolku krásná zlatá soška. „Asi ti dlužím omluvu, že?“ připustila rozespale Anja. „Tatí, a když to prodáš, budeme boháči?“ vyzvídala Bela. „Holky moje, tuhle sošku neprodáme. Tu si necháme na památku!“ řekl rozhodně Karel.
K úplnému konci jejich pobytu se naštěstí počasí umoudřilo, a tak mohli svoji dovolenou završit důstojně na místní slavnosti. Celý večer si dávali dobré jídlo (už věděli, co jejich žaludky snesou), kupovali poslední suvenýry a dárky pro rodinu, a užívali si společnosti nově získaných přátel. „Dnes ti to ohromně sluší“ flirtoval Karel, když s Anjou osaměli. „Ale nepovídej!“ červenala se Anja.
„Co kdybychom se šli projít někam, kde bude trochu klidněji?“ navrhl jí Karel. „Jseš si jistý, že je to vhodné? Nebude to neslušné? A co Bela?“ pochybovala Anja. „Zlato, nikdo si ani nevšimne, že jsme pryč, natož Bela, ta je někde s Miguelem, chtějí se rozloučit. A navíc naše dcera je samostatná až až.“ přemlouval ji Karel. „Máš pravdu, vlastně se mi ten nápad líbí.“ souhlasila nakonec Anja.
Bela skutečně trávila poslední večer se svým kamarádem Miguelem. Lítali spolu po tržišti jak splašení a hráli si na dobyvatele džungle. Když už toho měli dost, svalili se na lavičku pod stromem. „To je škoda, že už musím domů.“ postěžovala si Isabela. „To jo, byla s tebou sranda.“ pokýval hlavou Miguel. „Ale tak však si budeme psát, ne?“ zeptala se Bela. Neměla pochyb o tom, že stojí o to, aby si své přátelství udrželi.
„Hele, holka, já nevím. Raději si nebudeme nic slibovat, jo? Já totiž na vztahy na dálku moc nejsem.“ začal se vytáčet Miguel. „To mi nemůžeš jednou začas poslat mail? Internet tu přece máte?“ nechápala Isabela. „Podívej, nevím, co jsi čekala, ale kdybych si měl psát s každou holkou, co je tady na prázdninách, nedělám nic jiného.“ rozmáchl rukama chlapec.
„Cože? Já přece nejsem každá holka, ne? Myslela jsem, že si rozumíme?“ čertila se Bela. „Ale no tak, Belinko, však jo, rozumíme. Vždyť si můžeme dát ještě zmrzku na rozloučenou.“ dělal Miguel, jakoby se nechumelilo. „Jdi si na ni sám.“ odvrátila se od něj Isabela.
Anja s Karlem mezitím došli na molo k řece. Vodopád padal ze skal, a voda se třpytila v nočním světle. Vzduch byl příjemně chladivý „Páni!“ vydechla Anja. „Já ti říkal, že bude příjemné vypadnout na chvíli z rozpáleného trhu“ usmál se na ni Karel.
„Vlastně jsem chtěl najít chvilku klidu, abych ti za všechno poděkoval.“ zvážněl a chytil jí za ruce. „Co blázníš? To přece není třeba.“ kroutila hlavou Anja. „Ale je, Anjo. Děkuji ti za všechno, za naši krásnou dceru, za to, že jsi mě našla a zachránila. Nikdy ti nebudu moct vynahradit roky, kdy jsi na vše byla sama, ani to, jak ses obětovala, když jsem ještě byl…“ zarazil se a políbil jí na ruce.
„Já to dělala z lásky, to pak jdou věci samy.“ usmála se na něj dojatá Anja. „A právě proto, bych ti chtěl dokázat, jak moc si toho všeho vážím. Jak si vážím TEBE!“ pokračoval. Pak ji pustil, a najednou padl na koleno a podíval se jí do očí. „Anjo, miluju tebe a naši dceru víc než cokoli na světě. Byl bych opravdu vděčný, kdybys mi prokázala tu čest a byla se mnou do konce života. Vezmeš si mě?“ vyslovil se.
Anja byla v šoku. Byla poslední měsíce natolik šťastná, že jí ani nenapadlo, že by potřebovala něco víc. Ale najednou tu klečel muž jejího života a nabízel jí přece jen další kousek štěstí. A nebylo to o tom prstýnku v jeho rukou. „Moc ráda, ty můj blázínku!“ vydechla nakonec. Karel sice nevěřil, že by ho odmítla, ale i tak se mu ulevilo. Popadl Anju do náručí a políbil ji stejně jako před téměř rokem na jiném, podstatně méně romantickém místě.
Pak už honem utíkali zpátky nahoru, aby se o zasnoubení podělili s Isabelou. Našli ji u zarostlé kašny uprostřed náměstí. „Stalo se něco?“ ptala se Anja, když viděla, že její dcera je tu sama a ještě se tváří otráveně. „Ále, asi jsem dostala kopačky.“ přiznala se Isabelka. „Zlato, jakto?“ nechápala Anja. To mě mrzí, jsi v pohodě?“ ujišťoval se zároveň Karel. „To bude dobrý, Miquel je prostě blbec.“ ujistila je Bela.
„A kde jste vlastně byli? Nějakou chvíli jsem vás už neviděla?“ vyzvídalo děvčátko. „No víš, byli jsme se projít k řece, je to moc krásné místo. Tak jsem si řekl, že bych tam mohl požádat tvoji maminku o ruku. A představ si, že ona souhlasila.“ vylíčil jí Karel, k čemu došlo.
„Jupí, bude svatba!!!“ jásala Isabela a malého Casanovu definitivně hodila za hlavu. „A mamí, můžu s tebou vybrat šaty? A půjdu za družičku, že jo, tatí?“ začala chrlit otázky, div jim celou svatbu nenaplánovala sama během pěti minut.
Když jí potvrdili, že bude nejhezčí družička ve Windenburgu a širém okolí, spustil se nad jejich hlavami slavnostní ohňostroj. Jejich dovolená skončila nejlépe, jak mohla, a všichni se těšili domů, kde na ně čekala jejich rodina a nové zážitky.
Žádné komentáře:
Okomentovat