O nočních událostech ve Straudově sídle neměl nikdo ani potuchy. Karel s Anjou tohle chtěli řešit osobně, a tak počkali, až budou pozváni seznámit se s novým přírůstkem v rodině – Gábinkou. O dva dny později už stáli před dveřmi Andreina domu. „Tak co, připraven?“ zeptala se Anja. „Myslím, že ano!“ přitakal nejistě Karel.
Sice byli posly dobrých zpráv, ale tušili, že hormony nabitá Andrea nebude mít zrovna radost, až zjistí, že oba riskovali svoje životy.
Jen co vešli, změřila si Andy Karla zkoumavým pohledem. „Poslyš, nevypadáš nějak jinak?“ mžourala na něj, aby odhalila, co se jí nezdá.
Když přišel o něco blíž, začala se detailněji zaměřovat na jeho tvář. „Ty jsi použil make-up? Nebo cože máš najednou tolik barvy ve tvářích.“ vyzvídala.
„Ne, make-up jsem teda rozhodně nepoužil!“ bránil se Karel. „No, dobře, ale ty se přece nemůžeš sám od sebe červenat, když jsi…BOŽE!... Ty už nejsi?...“ bála se doříct svoji otázku. „Ne, už nejsem! Je po všem, Andy! Včera jsme to vyřešili jednou pro vždy!“ usmál se na ni Karel.
„Proboha, to je neuvěřitelná zpráva. Asi budu brečet, pojď sem!“ skočila mu Andy kolem krku. „Doufám, že to nebylo nebezpečné!“ šeptla mu ještě do ucha. „Teď to neřeš, jsou tu děti!“ zašeptal jí na oplátku Karel.
Pak už se usadili v obýváku, a bavili se o běžných věcech. Hlavně o malé Gabrielce, která zatím spinkala nahoře. „Andy, že si můžu malou pochovat?“ žadonila Isabelka. „Ale, zlato, na to je asi moc křehká!“ napomínal jí Kája. „Neboj, miminka nejsou z procelánu.“ klidnila ho Andrea. „To víš, že můžeš zlatíčko!“ usmála se na svou malou sestřenici. „Jupííí!“ zaradovala se Bela.
Když se Gábinka vzbudila, vydali se za ní nahoru. Bela se nakonec trochu zapomněla s Filipem, a Karel se zakecal s Radkem na schodech, takže si jí nejprve v klidu užila Anja. „Ta je ale malinká, to snad ani není možný, že Bela byla taky taková.“ rozplývala se nad kolíbkou.
Pak už ale miminko objevila i Isabelka a už se od ní nehnula. Pomáhala malou přebalit, nakrmit, pochovala si jí, a připadala si u všeho strašně důležitá. Nakonec jí zazpívala i ukolébavku a když se s Andreou celá nadšená loučila, malá už zase spokojeně spinkala. „Teda, ty jsi moc šikovná tetička.“ pochválila ji Andy a holčičku objala.
O pár dní později vyřídil Karel zvláštní telefonát. Dlouhé minuty pak ještě přecházel po verandě a usilovně přemýšlel, než se rozhodl najít Anju. Ta zatím připravovala v kuchyni svačinu. „Zlato, mohla bys toho na chvíli nechat, potřeboval bych s tebou mluvit.“ vyrušil jí.
„Nepočká to? Bela za chvíli dojde ze školy, bude mít určitě hlad!“ obrátila se na něj. „Ne, a asi by sis raději měla sednout, i když to nejspíš není úplně špatná zpráva, s tím nožem v tvé ruce bych to řešil nerad.“ naléhal na ni.
Anja tedy nechala svačinu svačinou a společně se usadili na gauči. „Tak to vyklop, co se děje? Trochu mě děsíš!“ vybídla Karla. „Lásko, promiň, to bych nerad. Takže se nelekni, ale jde o Vlada.“ začal Karel. „Proboha, co je s ním, nechceš mi říct, že je zpátky, že ne?“ rozčílila se hned Anja a skočila mu do řeči. „Ne, uklidni se. Aspoň ale vidíš, proč jsi měla odložit nůž a sednout si“ brzdil ji Karel.
„Jde jen o to, že Vlad zatím neměl jiného učedníka, takže v jeho závěti zůstal pořád jediným dědicem Johan Straud.“ prozradil jí, o co se jedná. „No dobře, ale ten vlastně nikdy neexistoval, takže ten majetek by měl připadnout nějakým příbuzným nebo státu, ne?“ zeptala se Anja. „Upíři mají své zákony a pro ně jsem pořád Johan já.“ připomněl jí. Anja si přitáhla nohy k sobě. „Takže mi chceš říct, že jsi zdědil jeho majetek?“ řekla zadumaně.
„Ano, jeho sídlo a nějaké úspory, ale peněz on moc nepotřeboval.“ přisvědčil jí Karel. „A co s tím proboha budeme dělat?“ kroutila hlavou. „Prodáme ho! Upíři se na to sídlo třesou celá desetiletí.“ nastínil jí Karel svůj plán. „A co jim brání, aby si to sídlo prostě vzali? Proč by ti měli platit, když na ně už nemáš páku?“ vyptávala se Anja a usadila se pohodlněji.
Karel jí začal bezděčně masírovat kotník a pokračoval. „Tak jednak, oni své zákony celkem ctí. A i když už mezi ně nepatřím, nebo možná právě proto se bojí, že je vyzradím světu a lidé na ně začnou pořádat hony. No, a nakonec jsou nám vděční, že se Vlada zbavili, takže nám zaplatí a celkem slušně.“ vysvětlil jí. „A není to jen léčka? Nenecháš se zase uštknout?!“ vyhrkla Anja a narovnala se s varovně zdviženým ukazováčkem.
Karel se jen zasmál. „Neboj, ostatní nikoho neproměňují, pokud o to dotyčný sám nepožádá.“ uklidnil ji. „No jen jestli!“ dodala pochybovačně Anja. „A co s těmi penězi chceš dělat?“ zeptala se nakonec. „CHCEME dělat, lásko!“ opravil jí Karel. „Mám jeden nápad…vlastně dva.“ přiznal jí. „Myslím, že dovolená by nám neuškodila. A pak, pokud tedy vy dvě nelpíte na tomhle domě, tak jsem si říkal, že bychom mohli sehnat něco většího.“ obeznámil ji se svými plány a přitáhl si ji do klína. „Pokud se nemusíme stěhovat do Zapomenuté Lhoty, půjdu s tebou kamkoli.“ souhlasila Anja. „A co Bela?“ zarazil se ještě Karel. „Zlato, když jí řekneš, že bude mít nový pokoj, tak určitě protestovat nebude.“ uklidnila ho Anja.
S dovolenou se rozhodli počkat na konec školního roku, aby mohla jet i Bela. Ml to být pořádný rodinný výlet. Do té doby se začali poohlížet po novém bydlení. Jednoho dne Karel našel to pravé. Byl si tak jistý, že se bude Anji dům líbit, že dokonce hned složil zálohu. V sobotu pak vzal holky na výlet přes celý Windenburg a „náhodou“ procházeli kolem. Anja se zastavila na cestičce před kamenným zarostlým domkem. „Tak to je nádhera, vůbec jsem nevěděla, že tady něco takového je!“ rozplývala se.
„Tak to je dobře, že se ti líbí, protože za pár týdnů by mohl být náš.“ houkl na ni Karel. „pokud tedy budeš souhlasit.“ dodal honem pro jistotu. „Vážně je tenhle dům na prodej? Ale co když už nebude volný, o ten přece musí být zájem, ne?“ začala se bát Anja. „Taky jsem si říkal, že by mohl jít na dračku, takže jsem ho tak trochu zamluvil.“ přiznal se Karel. „Tatí, mamí, tady teď budeme bydlet?“ ozvala se Bela. „Ano, broučku, budeme.“ odpověděla jí Anja a znovu se zadívala na jejich nový dům.
Žádné komentáře:
Okomentovat