středa 22. dubna 2020

Příběh - 60. KAPITOLA – Letní láska

Od setkání na útesech trávila Kayla každý volný den ve Filipově společnosti. Jako fotograf neměl problém přizpůsobit svůj pracovní diář tomu jejímu. Bylo parné léto, a tak většinou pobývali venku, aby unikli nechtěné pozornosti. Vybírali si proto poklidná a liduprázdná zákoutí, nejčastěji v okolí Windenburgu. Zatímco dříve Filip udržoval přehled nad místními akcemi, aby mu žádná pařba neunikla, teď zjišťoval, kde se co chystá, aby se večírkům vyhnul. Pokud se chystal mejdan na útesech, věděl, že v ruinách nebude ten den ani živáčka a naopak. „Áááá, to studííí!“ vypískla Kayla, když jí zasáhla jedna dobře mířená vodní bomba.


„Aspoň se osvěžíš.“ připomněl jí pozitiva vysmátý Filip. „No, počkej, já ti to vrátím.“ zaškaredila se na něj naoko Kayla, chopila se dalšího napuštěného balonku a napřáhla se k odvetě. „Chaha, vedle! Házíš, jako holka!“ posmíval se jí Filip, když po usilovném míření minula cíl.


středa 22. ledna 2020

Příběh - 59. KAPITOLA - Reparát

Poté co Kayla utekla z restaurace, bloumal Filip ještě chvíli po ulicích San Myshuna. Nedokázal tu zvláštní dívku vyhnat z hlavy. Dokázala být tak nesmělá, a pak zničehonic bouchla jako sopka. Před půlnocí se dovlekl domů, dal si sprchu a chystal se zalehnout. V tom mu na nočním stolku zabzučel telefon. „Nevím, zda se dnešek počítá. Mohli bychom se tedy sejít znovu někde jinde? K.“ stálo ve zprávě.


„Fíha!“ pomyslel si Filip. Ani vteřinu ale neváhal, tuhle holku prostě musel poznat blíž. Jen kam ji vzít tentokrát, aby to nebylo takové fiasko? Kde by jim jeho kolegové čmuchalové mohli dát pokoj? Chvíli si lámal hlavu, než se mu v ní zrodil, jak doufal, geniální nápad. „Budu moc rád, pošlu mapku s jedním bezva místem.“ odepsal a v duchu se sám musel pochválit.


„Hurá, jsem tu správně!“ jásala Kayla, když se z pěšiny v houští vynořila na otevřené prostranství a uviděla Filipa. „Cestou tím křovím jsem myslela, že jsem se buď spletla a naprosto neumím číst v mapě, nebo že si ze mě děláš srandu.“ chrlila. „Jéé, pardón!“ zarazila se, když si uvědomila, že automaticky přešla k tykání. „V pohodě, za mě to tak bude mnohem příjemnější.“ nahodil Filip americký úsměv.


čtvrtek 16. ledna 2020

Příběh - 58. KAPITOLA – „Jakože-rande“

Filip dlouho přemýšlel, kam by bylo nejvhodnější Kaylu na smluvenou schůzku poznat. Nakonec se rozhodl pro novou restauraci naproti přes ulici. Rozhodně mu ale nešlo o to, mít po ruce soukromí svého bytu - slíbil přece, že se setkání odehraje ve vší počestnosti. Ale podnik byl nový a navzdory přibývajícímu kladnému hodnocení prozatím i docela poklidný. „Dobrý den, měl bych tu mít rezervaci na dnešní večer na jméno Svoboda.“ ohlásil se Filip u vchodu. „Ano, jistě, pane. Váš doprovod už čeká.“ oznámil mu uvaděč.


Následně ho muž doprovodil ke stolu, kde opravdu již seděla Kayla. „Dobrý večer, doufám, že nečekáte dlouho. Snad jsem se příliš nezpozdil.“ pozdravil ji zdvořile Filip. Kayla vyskočila na nohy a pozdrav mu oplatila. „Ovšem, že ne. Naopak, já tu byla moc brzy, natáčení nám skončilo dříve a já pak jela rovnou sem.“ vysvětlila mu. „Přesto malá pozornost pro vás.“ pousmál se Filip a zpoza zad vytáhl červenou růži. „Oh, to je milé, ale to opravdu nemuselo být.“ začervenala se Kayla.


úterý 5. listopadu 2019

Příběh - 57. KAPITOLA – Známá neznámá

Několik dalších dní nedokázal Filip dostat dívku z fitka ze své hlavy. Při vyvolávání fotek si dokola prohlížel její tvář a přemýšlel, proč mu byla tak povědomá. Když měl hotovo, vydal se z komory rovnou do kuchyně pro něco k snědku. Cestou míjel Belu vzdychající jako každý úterní večer u nějakého pitomého seriálu, kterému nehodlal věnovat vteřinu své pozornosti. Něco na obrazovce ho přesto upoutalo a přimělo ho zastavit.

„Proboha, vždyť to je ona!“ pomyslel si. „Hm, hezká kočka. Kdo to je?“ pronesl pak nahlas, a snažil se tvářit, že jeho zájem je jen tak ledabylý. Isabelu jeho otázka zaskočila, po chvíli mu ale odpověděla. „To je Constance, je strašně zamilovaná do Edwarda, ale netuší, že je to její bratr, a tak…“ začala vysvětlovat. „Sakra Bel, mně je fuk, o čem to je!“ přerušil ji Filip. „Myslel jsem, co je to za herečku!“ upřesnil jí svůj dotaz. „Jo tááák!“ protáhla Bela. „To je Kayla Flemming, nový objev televizní scény. Je fakt dobrá, myslím, že by teď měla točit i nějaký nový film. Opravdu nadějná herečka. Joo, to kdyby se mi taky povedlo.“ rozplývala se dívka.

To už ji Filip ale neposlouchal. Znal jméno a rozluštil záhadu známého-neznámého obličeje. Jeho podvědomí ho na jejich obrazovce vídalo každý týden, ale vědomě odmítal sledovat nějakou hloupou telenovelu, o které Isabela tvrdila, že si ji pouští pouze za studijním účelem. Kecy v kleci! Sedl se k počítači a rozhodl se Keylu vygooglit a následně najít.

středa 30. října 2019

Příběh - 56. KAPITOLA – Šestá generace

Pro Andreu a Radka bylo neuvěřitelné sledovat, jak jejich děti rostou a dospívají. Ano, bylo tomu skutečně tak – jejich prvorozený syn Filip dosáhl plnoletosti, přitom to bylo tak nedávno, co se učil prvním krůčkům.


Filip odmalička oplýval zvláštním charisma. Byl to prostě pohodář s nadhledem, což mu přidávalo na šarmu. U spolužáků byl oblíbený, zejména dívek se kolem něj točilo mnoho, ale žádná ho neulovila. Zato on lovil svým foťákem jeden snímek za druhým, a tak se z jeho koníčku stala doslova vášeň.


A než se nadáli, slavili další narozeniny, když vyrostla Valerie. Jejich jedinečná dcerka dospěla v krásnou slečnu, dál pečlivě skrývající tajemství, o kterém věděli jen rodiče. Její sourozenci sice tušili, že je jejich nejmladší sestra zvláštní, ale nikdy neodhalili příčinu toho neurčitého dojmu, který v nich Val vzbuzovala.




Společně s prostřední Gabrielou však byli správná trojka. Ne, že by se nikdy nehádali, to přece k sourozeneckým vztahům patří. V důležitých chvílích se však vždy podrželi a stáli jeden při druhém. Lamač dívčích srdcí Filip, tak trochu divoká Gabriela a něžná, ale zvídavá Valerie. Všichni tři připraveni vykročit vstříc své budoucnosti.


sobota 26. října 2019

Příběh - 55. KAPITOLA – Poslední mohykán

V posledních měsících žili naši přátelé opravdu všedním rodinným životem. Po všem těch kotrmelcích posledních let jim přinášel tenhle stereotyp uspokojivou úlevu. Bylo fajn chvíli neřešit upíry, duchy nebo mimozemšťany, i když to poslední nad nimi stále viselo. Ale jednoduše nebylo nad to, užít si normální starosti a radosti, jako například Vánoce. Filip ve všem tom shonu pobíhal s mobilem v ruce a dokumentoval každou maličkost. „Mamko, řekni sýýýr!“ odchytnul si Andreu k seflíčku.


Pak už si všichni užívali tradic, od zdobení stromečku, po společnou večeři, na které nesměl chybět děda Tomáš, až po rozbalování dárků. Na Filipa čekal nový foťák, Gabča dostala pro změnu tablet a Vali jásala nad každou hračkou, kterou pod stromkem našla. I rodiče a děda si udělali radost nějakou pozorností.


Podobná pohoda vládla i u Bjergsenových, avšak se dvěma rozdíly. Zaprvé ve Windenburgu měli výhodu sněhové nadílky, která v Lázeňské Oáze nehrozila ani náhodou, a zadruhé jejich „krocan“ byl poněkud méně zlatavý, neboť byl kvůli Karlovi vytvořen z tofu. Vánoce si ale užili neméně vydatně a hlavně v kruhu rodinném.


Ve Windenburgu se pak sešli i na oslavu příchodu Nového roku, tentokrát opravdu ve velké společnosti – dorazil i Milan s rodinou. Děti dělaly nepořádek, střílely konfety a troubily na trumpety. „Proboha kdo jim to vlastně dal!!“ zaznělo nejednou z úst polekaných dospělých. Ale náladu to nikomu nezkazilo, připíjelo se na to krásné, co zažili, a na vidinu ještě lepších zítřků.


Jen k půlnoci se oslava malinko zvrtla. Nikdo neví, jak se to stalo, ale příchod do nového roku byl opravdu žhavý, jelikož během odpočtu chytla televize plamenem. Většina prchla ven a pánům se naštěstí podařilo oheň uhasit a všichni se Nového roku dožili ve zdraví a bez újmy.


Na dlouhou dobu to ale byla poslední dramatická událost v rodině. Jinak vše běželo dál, jak mělo, děti rostly a projevovaly se jejich osobnosti, a jejich rodiče stárli, jak to k životu patří. Nikdo se ani nenadál, a Valerie odrostla batolecím šatičkám a stala se z ní šikovná předškolačka (Maxis styl netřeba asi komentovat).


Pak se ale stalo to, co bylo jen otázkou času, jak si všichni uvědomovali. Děda Tomáš byl na svůj věk ve skvělé kondici – sportovní minulost, aktivní životní styl a zdravá strava jeho stárnutí zázračně zpomalovaly. Byl však prakticky poslední ze své generace a nikdo nemůže žít věčně. „Uf, to sluníčko ale dnes pálí!“ pomyslel si, když po oslavě vyšel na čerstvý vzduch.


Z toho jasného světla a horka se mu však pořádně zatočila hlava a on se najednou nedokázal udržet na nohou. Daisy a Clyde byli vmžiku u něj a vytím se snažili přivolat pomoc. „Klid, chlupáčci, to bude dobré, vše je, jak má být.“ konejšil je z posledních sil Tomáš, který si v tu chvíli uvědomil, že jeho čas konečně nadešel.


Jejich kvílení samozřejmě přivolalo ven Andreu, která ale už jen se zděšením mohla sledovat, jak její otec naposledy vydechl. Ani on nemohl smrti vzdorovat věčně, což ale nijak nezmenšilo bolest z té ztráty.


A tak odešel poslední simík z čtvrté generace našeho rodu – nositel rodové linie a bývalý hrdina našeho příběhu.


I po jeho odchodu však bylo potřeba věnovat se běžnému životu. Čas od času ho zpestřovali drobné starosti, jako když se jednoho dne vrátil Filip z odpoledního běhu a jeho pohled zavadil o drbajícího se Clyda. „Hele, ségra, všimla sis, že z toho tvýho miláčka lítají nějaký potvory?“ řekl do prostoru, aniž by z hafana spustil oči. „Cože?“ zpozorněla Gabča od stolu, kde s Vali zrovna svačily.


Filip rozhodně nechtěl, aby tu havěť chytila i jeho Daisy. Jelikož rodiče nebyli zatím doma, sbalil obě sestry a vyrazil s nimi na nejbližší veterinu. „Poslyšte, vy dvě cácory, tady pěkně zůstanete sedět a počkáte na mě, jasný? Za chvíli jdeme na řadu, snad to dlouho nebude trvat.“ nabádal obě dívenky v čekárně.


Po pár minutách čekání ho opravdu vyzvala recepční, aby se s pejskem přesunul do ordinace. Ve dveřích ještě hodil poslední varovný pohled k holkám a následoval ji dovnitř. Jen co se však otočil, Gabča vystartovala a nenápadně se snažila proklouznout dovnitř. „No, co? Je to přece můj pes! Bojím se o něj.“ namítala, když ji Filip odhalil. Nakonec rezignoval na nějaký pokus odehnat ji zpět. „No ty jsi ale fešák, tak se mi ukaž!“ vítala se s pacientem lékařka, zatímco sourozenci se tvářili nadmíru ustaraně.


Nakonec se ukázalo, že jsou to obyčejné blechy. Pejsek dostal šampon na odblešení a odpuzující přípravek, aby se potvůrky nevrátily, a byl propuštěn domů. „Ty moje zlatíčko, pojď sem!“ vybídla Gábi Clyda, jen co opustili ordinaci. Evidentně se jí ulevilo, že je její kamarád mimo vážné ohrožení. „Jestli je chytneš, máma tě zabije.“ napomenul ji Filip. „Vždyť jsou to blechy psí, ty na člověka nejdou!“ namítla dívka a dál se s Clydem mazlila.


To ještě netušila, nakolik ji návštěva ordinace ovlivní v budoucnu. Již brzy z ní totiž měla vyrůst mladá dáma, která se bude dřív nebo později rozhodovat, co se svým životem podnikne. A nutno říct, že z tohohle káčátka se vyloupla celkem krásná černá labuť.

středa 8. května 2019

Příběh - 54. KAPITOLA - Koloběh života

Po Halloweenu, když se ještě nějakou dobu zdálo, že miminku se u Radka daří dobře a zatím se na svět nechystá, uspořádala Andrea slavnostní večeři, na kterou pozvala své rodiče. Upekla lákavě vonícího krocana a Gábinka jí pomohla slavnostně prostřít.


Čas strávený v rodinném kruhu pro ni byl nenahraditelný. Hlavně ale potřebovala Tomáše a Sofii připravit na to, že se v jejich domě brzy objeví nový přírůstek. Mezi sousty tak usilovně přemýšlela, kdy bude vhodná chvíle začít.


Radek evidentně uvažoval stejně. Jejich zachmuřený výraz tak neunikl Sofii. „Děti, děje se něco? Vypadáte ustaraně.“ zeptala se nakonec sama. „Ne, mami, nejde o nic strašného, jen jsme vám něco chtěli říct.“ odpověděla jí Andrea a zaváhala. To už vzal do svých rukou, nebo spíš úst, Radek. „Víte, já a Andy jsme se rozhodli, jelikož si nežijeme vůbec zle, tak že bychom se o naše štěstí podělili a adoptovali další dítě. Viď, lásko?“ vysvětlil a obrátil se na svou ženu. „Přesně tak, chceme adoptovat miminko.“ upřesnila Andrea a nesměle se na rodiče pousmála.