Anju jeho snaha nechávala naprosto chladnou. Možná tajně doufala, že to vzdá hned na začátku, a výlet do tajů džungle odpíská. Našla si tedy kousek od supícího Karla měkké místečko, kde se natáhla. „Podívej, ten mrak támhle vypadá úplně jako náš Joey.“ hlásila mu, jakoby ho to v tuto chvíli snad mohlo zajímat.
Karel to ale nevzdal! Sekal tak usilovně, že se nakonec dostal skrz, a odhalil malou pěšinku vedoucí dál do hloubi pralesa. Anja se tedy vyškrábala zpět na nohy a rozhodla se, že ho v jeho dobrodružství nakonec přece jen podpoří, a vydala se mu v patách na neznámé území. Její odhodlání však po chvíli dostalo další trhlinu. „Ne-ne-ne, to nemyslíš vážně, že ne?“ zpanikařila, když se před nimi les znovu otevřel.
Cesta za Karlem totiž pokračovala přes visutý most, který v Anje nevzbuzoval příliš důvěry. „Snad se nebojíš výšek?“ podíval se na ni Karel podezřívavě. „Nebojím!“ ohradila se Anja. „Ale příjemný mi zrovna nejsou.“ přiznala se nakonec. „Lásko, to bude v pohodě, podívej, ten most vypadá dost pevně. Půjdu první, ať vidíš, že to nic není.“ snažil se jí povzbudit. „Opatrně, ano?“ špitla Anja.
To pojal Karel po svém. Takže zatímco Anja ho s obavou pozorovala, on se přes most pomalu rozeběhl, aby jí dokázal, že tahle dřevěná lávka něco vydrží.
Anja nakonec sebrala odvahu a opět se za ním vydala. Ovšem její tempo bylo nesrovnatelně pomalejší. Řídila se taktikou „nebudu se dívat dolů“ a díky tomu si nakonec cestu přes most docela užila – výhled z něj byl totiž dechberoucí.
Když se konečně došourala na druhou stranu, zjistila, že se opravdu dostali k ruinám nějakého starověkého města. Karel už tou dobou klečel na kolenou a zkoumal jakousi hroudu hlíny. „Co to tady nacvičuješ?“ zeptala se ho pochybovačně Anja.
„Vidíš ty střepy? To jsou zbytky keramiky, mohou být staré tisíce let! Třeba se mi podaří najít nějaký kompletní kousek!“ básnil a opatrně hlínu odhrnoval. To se bohužel nepodařilo, ale Karel neztrácel svůj optimismus a začal si zapisovat poznámky. „A tohle máš zase na co?“ zírala Anja. „Říkám si, že tenhle výlet by mohl být dobrou inspirací na nějakou knížku.“ vysvětlil jí Karel, aniž by odtrhnul oči od bloku.
„Aha, a co tvoje upíří sága?“ ptala se dál Anja. „Vidíš to, lásko! Úplně jsem ti zapomněl říct, že tu jsem včera poslal vydavateli.“ usmál se na ni, a strčil poznámky do kapsy. „Vážně? Tak to je skvělé!“ pochválila ho Anja. „Ale jestli tvůj další román bude o hromádce střepů, tak to na bestseller nevidím.“ rýpla si do něj. „Jo však už jdu.“ mrknul na ní ze země.
Další hodiny se prodírali džunglí, pot z nich tekl proudem, ale oba si tohle dobrodružství užívali. Viděli spoustu roztodivných zvířat – pestrobarevných papoušků, poskakujících opic, ale i brouků, hadů a jiné havěti. Snažili se být opatrní a vyhnout se všem nebezpečným tvorům. Víceméně se jim to dařilo. „Sakra, co to je za potvoru.“ oháněl se Karel, když na něj přistál jeden působivý pavouk. Naštěstí ho Francesca dobře vybavila a zahnal ho dříve, než ho mohl kousnout.
Večer mezi ruinami narazili na trosky jiného druhu – přímo uprostřed džungle objevili havarované letadlo. Podle toho, jak se rozpadalo, tady už muselo být nějakou dobu. Vnitřek letadla byl ale prázdný, takže došli k závěru, že pasažéři nehodu určitě přežili. Buď měli padáky, a vyskočili ještě před dopadem, nebo přistání nebylo tak zlé, a oni našli cestu do vesnice včas.
Jelikož se nezdálo, že by v okolí bylo jiné, dostatečně otevřené místo, a v husté džungli přespávat nechtěli, rozložil Karel stan kousek od letadla. Byli sice unavení až do moku kosti, ale jejich dobrodružství bylo vzrušující nejspíš více směry, takže nějaké zbytky sil v sobě našli.
Druhý den pokračovali ve svém průzkumu. Hodiny se potulovali sem a tam, snažili se držet mapy, ale cesta byla nekonečná. Až najednou se dostali znovu mimo džungli a hned jim bylo jasné, že se dosáhli hlavního cíle svého výletu. Před nimi se tyčil nádherný starobylý chrám. „Páni, on tady opravdu je!“ povzdechla si Anja. „A je v lepším stavu, než jsem doufal.“ dodal stejně ohromený Karel.
Společně vešli dovnitř a prohlíželi si fresky na stěnách. Jinak nenarazili na nic zajímavého, než jedny zamčené dveře a jakési kamenné útvary po jejich stranách. „Jedna z těch věcí určitě musí ty dveře otvírat.“ prohlásil sebejistě Karel. „Ale copak víme která a jak?“ zapochybovala Anja. Karel se však nechtěl vzdát. Vrazil Anji do ruky druhý bloček a poslal jí zkoumat shluk kamenů na podlaze a sám se pustil do průzkumu jakéhosi totemu na druhé straně.
Pak dali svoje poznámky dohromady a snažili se přijít na to, jak tenhle mechanismus funguje. „Myslím, že se musí jednoduše otočit spínačem v některém z těch otvorů.“ přemýšlel nahlas Karel. „No, ale kterým? Bojím se, že to není dobrý nápad to zkoušet, budou tu určitě nějaké pasti.“ strachovala se Anja. „Podle těch kreseb na tvých kamenech, jsem si téměř jistý, že to bude tento!“ zahlásil Kája a hned se jal konat. Kupodivu se trefil (a Anju málem trefilo taky!), jenže místo dveří jen vyjel další totem na místě Anjiných kamenů. „Jé, podívej, tady je páka!“ zahlásila Anja a jakoby zapomněla na svoje předchozí obavy, automaticky za ní zatáhla.
Páka se rozzářila rudým světlem a totem se dal do pohybu. Když se zastavil, Anju pohltil zvláštní větrný vír, v podstatě se ocitla v malém osobním tornádu. Vzápětí byl pryč stejně rychle, jako se objevil. „Jsi v pořádku?“ strachoval se Karel. Byla, protože měla víc štěstí než rozumu – jed z této pasti už vyprchal, nebo spíš si už dříve našel jinou oběť.
Za páku sice nezatáhla správným způsobem, dveře se přesto otevřely a odhalily schodiště vedoucí do útrob chrámu. Když sešli dolů zjistili, že celým patrem prochází vodní kanál. Na první pohled se zdálo, že nic dalšího je tady už nečeká. Karel si ale všiml, že zpoza jednoho rohu se line zvláštní světlo. Bohužel jediná cesta tam vedla přes vodu. Anja další průzkum odmítla, a rozhodla se počkat venku. Karel se ale odradit nenechal. „Buď opatrný!“ přikázala mu, když si od něj převzala svršky a on hupsnul do ledové vody.
Karel se pomalu proplaval bludištěm vybudované stoky, až se dostal do místa, které ho lákalo. Vyškrábal se nahoru a objevil další zamčené dveře a před nimi další sloup, pravděpodobně opět ovládací panel. Nějaké zkušenosti měl, takže po chvíli bádání zkusil dveře otevřít.
Skutečně našel správný otvor a před ním se opět otevřela cesta do další části chrámu. Záhadně tu nebyla úplná tma – nějakým způsobem sem otvory ve stropu proudilo nejspíš denní světlo. Neodrazovaly ho ani všudypřítomné kostry, pokračoval přes jednu překážku dál a dál. „Jauvajs!“ zařval, když se pokusil překonat další mechanismus. Bohužel tentokrát ani on neměl šťastnou ruku a trefila ho šipka, po které mu okamžitě naskákaly zelené fleky.
„Hm, tak tahle to asi nebude.“ pomyslel si nad mísou, která zároveň vzplála rudým plamenem. Karel se ale nevzdal a zkusil pohnout další mísou. Její plamen už byl přívětivější – chladivě modrý. „No, prosím, to už vypadá lépe.“ pochvaloval si Karel a rozhlížel se, kam ho chrám pustí dál.
Dostal se do poslední místnosti – alespoň podle toho, že už tu nebyly žádné dveře, ani mechanismy. Vlastně tu nebylo skoro nic. Proti dveřím však stála kamenná truhla. „Wow, copak asi ukrývá.“ zajásal Karel a s vidinou pokladu se ji pokusil otevřít.
Anja si mezitím prohlížela okolí chrámu. Konečně měla čas prohlédnout si zdejší flóru, to byl přece jen její obor. Našla zde divoce rostoucí avokádo a také strom, který v ní vzbuzoval rozličné emoce. „Hm, tohle je zajímavý kousek.“ prohlížela si rostlinu.
Chtěla si vzít domů vzorek, aby ji mohla prozkoumat, případně se pokusit vypěstovat ji doma. Jakmile však šáhla do větví, asi probudila hejno netopýrů, kteří se v listí schovávali před denním horkem. Vyplašení tvorové jí shodili klobouk z hlavy a asi i pěkně vyděsili. „Vy bestie, táhněte ode mě pryč!“ křičela zoufale Anja a máchala kolem sebe rukama.
Jelikož oni se jí báli mnohem víc než ona jich, po chvíli se rozhodli poslechnout a vydali se hledat nový úkryt. Anja se pomalu taky uklidnila a ohlížela se po svém klobouku. Našla ho kousek ve křoví. Když si ho dávala na hlavu, všimla si, že před ní stojí další zarostlá branka. Karel se zatím nevracel, a tak chtěla využít čas a zkusila se prosekat skrz sama. „Když si poradím s plevelem doma, zvládnu i tuhle potvoru!“ povzbuzovala se.
Když odsekla poslední kus liány bránící v průchodu a zrovna si otírala pot z čela, ozvalo se jí za zády volání. „Anjó, Anjó, kde jsiiiii!“ hulákal Karel, který u vchodu do chrámu našel jen hromádku svého oblečení. Anja tedy nechala průchod zatím být a spěchala zpět k chrámu. „Proboha, jak to vypadáš?“ zděsila se, když ho uviděla. „Jó tohle, to by nemělo být nic vážného!“ máchl nad tím Karel rukou.
„Trochu to svědí, ale o nic fakt nejde!“ uklidňoval jí Karel. „No, jak myslíš, ale stejně bychom se měli vrátit a měl by se na to někdo podívat.“ kázala mu Anja. „To teď neřeš! Hlavní, je že jsem objevil poklad, chápeš? Skutečný poklad.“ jásal jako malý a ukázal jí na hromádku zaprášeného čehosi u jejich batohů. „Jo, jasně, nakonec se ukáže, že je to jen hromada cetek!“ smála se Anja.
„Anjo, za tolika dveřmi, mechanismy, a pastmi přece nebude nikdo schovávat nejaké cetky!“ argumentoval Karel. „Tak to necháme posoudit odborníka. Mimochodem, já jsem taky něco objevila, pojď.“ vybídla ho a vedla ho k objevené brance. Za ní se jim otevřela úplná rajská zahrada.
Pro Anju to byl učiněný ráj! Staleté, pečlivě zasázené stromy se vyjímaly v dochovaných zbytcích záhonů, a kontrastovaly s divoce rostoucím křovím, které se tu rozbujelo za dobu, kdy zahradu nikdo neudržoval. Ale i Karel si tu přišel na své, neboť objevil další truhlu slibující zajímavé artefakty.
Žádné komentáře:
Okomentovat