Příběh - 37. KAPITOLA – Nový život

V následujících týdnech se všichni snažili vrátit do starých kolejích a Karel najít způsob, jak co nejvíce zapadnout zpět do běžného života. Alespoň v rámci možností, které dosti omezoval fakt, že nemůže vycházet na slunce. Jedním z prvních úkolů bylo navštívit samozřejmě mámu. Počkal tedy, až se setmí, a pak se vydal do Lázeňské oázy k jejímu novému domu.

Eliška byla poněkud zaskočená večerní neočekávanou návštěvou. To se ale nedalo srovnat s šokem, který zažila, když otevřela dveře. Původně myslela, že se jí to jen zdá. V další vteřině přemýšlela, že mu vlepí pořádný záhlavek, ale nakonec mateřská láska zvítězila a ona Karla pevně objala. „Chlapečku můj, konečně ses vrátil.“ řekla se slzami v očích.

Hned ho zavedla dál a chtěla vědět o všem, kde se toulal. Karel si nepřál, aby nikdo další věděl pravdu, natož aby se dozvěděli, kým je. Domluvili se tedy s Anjou, Andreou a Radkem, že pro ostatní měl Karel nehodu, při které přišel o paměť. Ke vší smůle pak prodělal nějakou tropickou nemoc, která má za následek jeho sluneční alergii, ale snaží se na ní najít lék. „Ach, hochu, mrzí mě, že jsem tě sama nehledala dřív.“ povzdechla si Eliška, když Karel dovyprávěl.

„Mami, tím se vůbec netrap!“ chytil ji Karel za ruku. „Byl jsem někde v pralese, tam by mě těžko někdo objevil.“ připomněl jí svou historku a raději stočil řeč na Isabelu. „Je to šílené číslo, co?“ zasmál se, když matce vylíčil, jak si na něj jeho holčička připravila vstupní test.

V tom se v obýváku objevila Ilonka. „Jaktože nespíš?“ napomenula ji Eliška. „Nechce se mi.“ postěžovala si holčička. „Tak si vem trochu mléka.“ navrhla jí máma. Ilča poslechla a za chvíli už byla zpět se sklenicí a obrátila se na Karla. „Poslyš, ty jsi můj brácha, viď?“ zeptala se ho, když žuchla do křesla, div se nepolila.

„Jo, a ty budeš moje ségra, co?“ odpověděl jí Karel. „Jak jsi to vlastně poznala?“ zeptal se jí zvědavě. „No, přece z fotek, co jich má máma plnou komodu.“ vysvětlila mu jeho malá sestřička. „Půjdeš si se mnou hrát?“ žadonila Ilonka. „Teď asi ne, ty máš jít spát a já musím domů. Ale doufám, že s mamkou dojdete na Belinu narozeninovou oslavu.“ navrhl jí Karel. „Tak super, platí!“ zajásala.

Doma začínali fungovat jako relativně normální rodina. Isabelka sice ještě úplně nezkousla, že s tatínkem nemůže na hřiště, ale spokojila se s tím, že si spolu můžou hrát alespoň doma.

Karel se snažil vynahradit si ztracené roky, a tak se o malou staral kdykoli mohl. Krmil jí (i když to jídlo teda pěkně zapáchalo, alespoň jemu rozhodně), koupal a ukládal. A Beluška byla spokojená, protože zatímco s maminkou byla ve vaně kačenka, tatínek jí vymyslel žraloka, kterého musela přeprat. I ty příběhy na dobrou noc byly mnohem zajímavější než maminčiny pohádky.

Anja byla šťastná, že si ti dva tak dobře rozumí. A taky si nemohla stěžovat, že jí ubylo povinností. Musela se sice vrátit do práce, ale měla teď více času i na svoji zahrádku. Karel jí v noci vytvořil za brankou část vyhrazenou pro speciální a jedovaté rostliny, kam Anja hned zasadila nejen semínka plazmového ovoce, ale také vlčího moru a dalších květin, ke kterým by se Bela a Joey určitě dostat neměli.

Mimochodem Joey z Karla úplně nadšený nebyl – tenhle nový člověk mu moc nevoněl, bylo na něm něco podezřelého. Ale velká panička ho nechala v domě, ta malá si s ním hrála a smála se, tak ho vzal na milost. Trochu ale trucoval na Anju, došlo mu, že místo u ní v posteli už není vyhrazeno jen jemu, a tak poprvé, co přišel do domu, se rozhodl spát v boudě.

Pro Karla byly úlevou noci. Holky mu sice chyběly, ale on se konečně mohl dostat ven. Anja občas ponocovala s ním, to pak společně koukali na hvězdy a opět se sbližovali. Nic vážnějšího ale Karel nedovolil – nechtěl riskovat další „nehodu“. Děsila ho představa, že by mohl být upíří gen dědičný. Když všichni v domě usnuli, trávil čas nejraději u řeky a rybařil. To ho uklidňovalo.

Samozřejmě nezapomněl na jejich hlavní problém - nebezpečí tam venku číhalo a on musel najít řešení dřív, než si Vlad najde způsob, jak se dostat k němu a jeho rodině. Jediným jejich štěstím bylo, že ostatní upíři hraběte nemuseli a rozhodně neměli v úmyslu mu pomáhat s jeho pomstou. Neúnavně tedy pročítal knihy, které si odnesl z jeho sídla. Bohužel, nic užitečného zatím nenašel. Měl pocit, že mu něco uniká, že musel něco přehlédnout, a tak je četl znovu a znovu.

Ani Andrea nezahálela a měla za sebou několik náročných dní v práci. Konečně jim dovezli vzorky z Radkovy vesmírné mise a ona se mohla pustit se svým týmem do jejich zkoumání. Bohužel, ať na ně koukali, jak koukali, žádné převratné objevy se nekonaly. „Sakra, něco tam musí přece být.“ mumlala si pro sebe Andrea, když opět usedla k tomu nejlepšímu mikroskopu, co měli k dispozici.

Výsledek byl opět stejný – jen kusy kamení bez známek jakéhokoli života, ať už aktivního, nebo zaniklého. I ona měla pocit, že musela něco přehlédnout. V práci navíc zůstávala přesčas a pokoušela se vymyslet, jak upgradovat Anjin opalovací balzám na upíří kůži. Nejprve ze všeho musela prozkoumat Karlovu DNA – to aspoň na chvíli uspokojilo její vědeckou zvědavost, rozhodně víc, než to vesmírné harampádí.

Nicméně týdny ubíhaly a Karlovy laboratorně vypěstované buňky stále pod slunečními paprsky umíraly. Takže po vědecké stránce byla Andrea frustrovaná tuplovaně, chvílemi měla pocit, že u toho laboratorního stolku snad zakoření.

Anja se na ty dvě strhané tváře nemohla ani dívat, a rozhodla se, že potřebují jako sůl nějaké odreagování. Připomněla jim, že mají i nějaké bratrance a sestřenice, kteří by také rádi Karla přivítali zpět. Jelikož věděla, že Karel svoji touhu po krvi ovládá víc než dobře, vytáhla je na párty s partou. „Ále, kohopak to tu máme.“ vítala Káju na parketu Alena.

„Nazdar, sestřenko!“ pozdravil ji Karel. „Tak povídej, chlape, kde ses toulal, že ses ani neozval!“ vyzvídala hned Alča. Karel se pokusil přeřvat hudbu svou historkou. „Nepochybuj, že kdybych věděl, kdo jsem, měli byste mě pořád na Simskypu.“ ujistil ji nakonec.

Na oslavu velkého shledání si partička připomněla svoji tradici skupinových tanečků a pěkně to rozjeli. Karel se musel usmívat při vzpomínce na to, jak před pár týdny tyhle lidi pozoroval a měl je za cizí. V tu chvíli byl opravdu rád, že ho holky vytáhly ven. Akorát Andy se držela trochu bokem, byla ten den opravdu hodně přejetá a cítila se mizerně.

Když se Andrea druhý den po večírku probrala, nebylo ji o nic lépe. Vlastně jí bylo mnohem hůř. Sotva vylezla z postele, neskutečně se jí navalilo, a musela to vzít úprkem do koupelny.

Šla se trochu opláchnout, aby přišla k sobě, a v duchu si nadávala, že už není nejmladší a neměla by to tolik přehánět s alkoholem. Přece jen doby, kdy pařili každý týden, jsou dávno pryč, už nemá tak „natrénováno“. Když si čistila zuby, došlo jí ale, že předchozí večer nepila skoro nic – neměla na to chuť, ani pomyšlení.

V tom si začala dávat dvě a dvě dohromady. Zahodila kartáček a začala lovit v domácí lékárničce. Během chvíle našla, co hledala, a pak už zbývalo si jen odskočit a čekat. Dvě čárky ji potvrdily, že její tušení bylo správné.

Hned se vydala hledat Radka, který už byl dávno na nohou. Přízemím voněla snídaně a její manžel právě studoval novinky ze světa na počítači. „Miláčku, víš, co jsem právě zjistila?“ zeptala se ho, a začala mu jemně masírovat ramena. „Vydrž, lásko, jen to dočtu, tohle totiž vypadá dost zajímavě…“ mumlal Radek, a dál koukal do monitoru.

„Vsadím se, že moje zpráva bude zajímavější.“ pokoušela ho Andy. „Prosím tě, co tak zásadního bys mohla zjistit po ránu v koupelně?“ brblal dál Radek, zatímco se k němu Andrea přitulila. V tom si uvědomil, že odpověď se nejspíš nabízí sama. „Ty jsi těhotná.“ vydechl a bylo to spíš konstatování, než otázka.

„Chytrý chlapec!“ pochválila ho Andy. „Doufám, že je to dobrá zpráva?“ ujistila se honem. „Hvězdo, to je nejlepší zpráva dne… Kecám… měsíce, roku, století.“ zajásal Radek a honem svoji ženu políbil.

Dohodli se, že zatím nikomu nebudou nic říkat. Povzbuzena jejich malým tajemstvím, se Andrea po víkendu vydala do práce v mnohem lepší náladě. Vzorky z vesmíru hodila za hlavu a začala studovat výsledky vlivu plazmového ovoce na Karlovu DNA. To, co viděla, ji vlilo novou naději, že její hypotéza nemusela být zcestná.

Honem tedy zkusila přimíchat šťávu z plodů do Anjina opalovacího krému a pak už jen musela čekat, jestli opravdu kápla na to pravé.

O pár hodin později už znala výsledek a konečně měla pocit, že štěstí se obrací na jejich stranu. Karlovi buňky sice na slunci pořád trpěly, ale jejich odolnost se násobně zvýšila. Na jednu narozeninovou zahradní párty nebo na občasný výlet na hřiště by tak Anjin vylepšený opalovák měl stačit. Večer tedy u ní klepala s úsměvem na tváři a dobrou zprávou v rukávu.