Příběh - 33. KAPITOLA - Karlova cesta

O pár let dříve někde jinde…

Karel vystoupil z taxíku před potemnělou vilou, spíš malým zámkem. Řidiči se tohle místo moc nezamlouvalo, takže se rozjel pryč, ani se pořádně nedovřely dveře. Karel tu nebyl poprvé, takže už si na podobné úprky zvyknul. Jakmile auto zmizelo z příjezdové cesty, vydal se ke vstupním dveřím.

Dům jako by na jeho příchod čekal, dveře se před ním samy rozletěly dokořán a zvaly ho dál.

Vešel dovnitř a přemýšlel, kde by v tuto chvíli asi mohl najít majitele. Nemusel si lámat hlavu dlouho, jen co došel na konec vstupní haly, objevil se před ním černý oblak dýmu, ze kterého se zhmotnil bledý muž.

Možná by ho to mělo zarazit, tohle přece nebylo normální. Karel sám nevěděl proč, ale jemu to přišlo přirozené. „Tak jak jsi dopadl?“ zeptal se ho muž se zvědavostí v hlase.

„Všichni si myslí, že jsem odjel cestovat po světě a psát články jako zahraniční zpravodaj.“ odpověděl Karel. „A tvoje kontakty?“ vyzvídal dál pán domu. „Telefon jsem hodil do řeky, jak jste si přál.“ přitakal Karel. „Výborně!“ pochvaloval si starší muž.

„A co bude dál?“ zeptal se pro změnu Karel. „Výborná otázka, můj drahý. Teď, když tě už nic nepoutá k tvé rodině, je načase, aby ses stal součástí té mojí.“ usmál se na něj jeho hostitel. Nebyl jím nikdo jiný, než proslulý hrabě Vladislaus Straud. 

V tom se znovu objevil ten černý oblak a hrabě se proměnil. Jeho vlasy zmizely, uši se protáhly a rysy ztvrdly. A ty oči! Ten pohled Karla děsil, přesto nikam neutekl. Nemohl. „A jak se stanu členem Vaší rodiny, pane?“ zeptal se nesměle svého společníka.

„Jednoduše spojíme svoji krev, chlapče.“ odvětil suše Vladislaus, chytil Karla pevně za ramena, přitáhl si ho k sobě a zakousl se mu do krku.

Karel se nebránil, i když by to asi bylo na místě. Trpělivě čekal a přitom cítil, jak mu s jeho krví z těla mizí i něco víc, nedokázal to však pojmenovat. Po chvíli se Vlad odtáhl, nastavil mu své zápěstí a přikázal mu: „Teď ty!“ Karel ani nevěděl, proč to dělá, ale zakousnul se Vladovi do ruky.

Pak už byl asi nějak mimo sebe. Probudil se až druhý den ráno ve své ložnici. Nikdy předtím v tomto pokoji sice nebyl, ale tak nějak mu přišlo samozřejmé, že je to jeho ložnice. Žádné věci si z domova nevzal. V nohách postele však našel hromádku úhledně složených šatů. Osprchoval se tedy a oblékl se. „Hm, elegantní.“ pomyslel si před zrcadlem.

Spal asi hodně dlouho, protože venku zapadalo slunce. Měl strašný hlad, až mu dobře nebylo, a tak sešel dolů do kuchyně. Vypadala neuvěřitelně zanedbaně, zpětně přemýšlel, že při svých předchozích návštěvách nikdy neviděl, že by Vladislaus něco jedl. V ledničce ale našel pár surovin, které se zdály celkem čerstvé, a tak se pustil do přípravy salátu.

Mezitím se setmělo úplně a domem se rozlehl zvuk varhan. Karel tedy nechal večeři zatím být a vydal se pozdravit svého mistra. Když si ho Vlad všimnul, přestal hrát. „Omlouvám se, nechtěl jsem vás vyrušit.“ couval zpět ze dveří. „Nic se neděje, chlapče!“ zastavil ho Vlad a pokynul mu k pohovce. „Tak jak se citíš?“ zeptal se ho, když se společně posadili. „No, abych pravdu řekl, trochu mě zlobí žaludek.“ přiznal Karel.

„Ukaž se mi!“ zkoumal ho Vladislaus ze všech stran. „Myslím, že by ses měl najíst, třeba se ti udělá lépe, drahý.“ poradil mu nakonec a pohladil ho po tváři. „Výborně, zdá se, že se to blíží.“ pomyslel si už jen pro sebe.

Karel se tedy vrátil do jídelny a naložil si misku salátu. Měl pocit, jako by nejedl týden, a tak se s chutí pustil do večeře.

Když dojedl, lépe mu nebylo. Hlad jako by se vůbec neutišil, naopak mu přišel ještě horší. Šel tedy do kuchyně, a naložil si další porci. Znovu se pustil do jídla, ale salát už se mu nejspíš zajedl. „Brr, to je pěkný hnus. Jsem fakt mizerný kuchař.“ otřepal se při dalším soustu.

Nevěděl, kolikrát si byl přes tu pachuť přidat, ten hlad ale nešel zahnat. Nakonec se mu z toho všeho udělalo opravdu zle. Vše, co do sebe za poslední dobu dostal, muselo ven.

I když to nebylo zrovna příjemné, sám se podivil, s jakou samozřejmostí si šel nabrat další porci. Hlad ho sužoval dál a nic lepšího ho nenapadalo. Bylo už po svítání, když spořádal další misku salátu, po které se mu žaludek svíral snad ještě větší bolestí.

A pak se to najednou stalo, měl pocit, jakoby se odlepil od země. Bolest sílila, prostupovala už celým tělem, až měl pocit, že pukne.

Když konečně to utrpení pominulo a Karel stál pevně nohama na zemi, připadal si jiný, i když nevěděl proč.

Jeho myšlení bylo v tu chvíli zastřené, takže si neuvědomoval, co se stalo. Věděl jen, že hlad byl konečně pryč a vystřídala ho nesnesitelná únava. Neměl ani tolik síly, aby se vybelhal do své ložnice. Vešel tedy do teď již prázdného salonu a složil se na nejbližší pohovku.

Když se probudil, včerejší noc mu připadala jako sen. Měl sucho v krku. Takovou žízeň ještě nezažil. V tu chvíli mu začalo docházet, jak podivně se včera cítil. Promítal si události posledních dnů a začal si vše dávat dohromady. Podezření, které ho pojal, ho děsilo. Ale byl novinář, ten potřebuje fakta. Svého pána nikde neslyšel, a tak se proplížil k počítači a začal hledat.

Po přečtení několika článků jeho podezření sílilo. Bál se pravdy, ale musel si svou domněnku ověřit. Vrátil se tedy do přízemí k jednomu z mála zrcadel a se zavřenýma očima k němu přistoupil. Když oči otevřel, nikoho v jeho skle neviděl.

Poslední kolečko zapadlo. Kousnutí do krku, hlad, jako by už nikdy neměl jíst, ta žízeň a teď se ztratil jeho odraz. „Vždyť ze mě je upír.“ postěžoval si zoufale prázdnému rámu před sebou. „Jistěže, drahý. Doufal jsem, že ti to dojde dřív.“ ozvalo se mu přímo za zády.

Karel se otočil a pohlédl na Vlada. Po těch několika dnech malátnosti konečně cítil, že může volně myslet. „Jak jsi jen mohl! Kdo sakra jsi, abys rozhodoval o mém životě? Abys mi ho sebral?!?“ křičel na něj nepříčetně.

Vlad se jen uchechtl. „Vidím, že můj vliv na tebe tvou proměnou poněkud ochabl. To musíme napravit.“ prohlásil, načež pozvedl ruce a něco mumlal. Karel se znovu začal topit v mlze.

Když skončil, zeptal se své oběti: „Kdo jsi?“ - „Jsem přece tvůj syn Johan, otče.“ automaticky odpověděl stále trochu zmatený Karel. „Jistě synu! A nyní je čas uhasit tvou žízeň.“ usmál se spokojeně Vlad.

Vydali se spolu přímo do srdce Zapomenuté Lhoty. „Naštěstí pro nás se stále najde dost bláznů, které naše městečko přitahuje. Lidé jsou tak zvědaví, že ani zdravý rozum je neodradí, aby se tomuto místu raději vyhnuli.“ vysvětloval mu Vlad. „Vidíš, stačila chvíle a už se tu potuluje turistka toužící po dobrodružství. Je tvoje, synu.“ ukázal mu vzápětí na ženu, která se blížila k náměstí.

Johan se zvedl a ženu oslovil: „Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se vlídným hlasem. Tak nějak věděl, co má dělat, aby na ni zapůsobil. Vyzařoval takový šarm, že se ho žena nebála a přišla k němu blíž. Za chvíli už mu doslova zobala z ruky. Věděl, že nastal čas, přistoupil blíž a naklonil se k jejímu krku. Vlad netrpělivě čekal, až se poprvé napije. Ta vůně byla lákavá, Johan věděl, že její krev uhasí tu strašnou žízeň, ale nedokázal se zakousnout. „Utíkejte, co můžete.“ pošeptal jí místo toho do ucha, ani nechápal proč.

Žena ho poslechla, otočila se na podpatku a prchala, co mohla. Kdyby Vlad chtěl, nikdy by mu neutekla. Byl ale natolik zaskočen, že ji nechal být. Místo toho se pustil do svého nového syna. „Co to sakra mělo znamenat? Tolik jsem doufal, že jsem si vybral správného nástupce, a ty mne takto zklameš?!“ cedil Vlad mezi zuby. „Já, já,… nevím…“ bránil se Johan. Oprávněně, opravdu nevěděl, co ho to popadlo.

„Já, otče…mám pocit, že jsem… že jsem vegetarián.“ vylovil Johan odněkud z podvědomí tuhle domněnku. „Hm, to by to nejspíš vysvětlovalo.“ zamyslel se Vladislaus. Byla to trochu komplikace, ale on mladého upíra potřeboval pro svůj plán. „Nic se neděje, drahý. Doplníme zásoby plazmy.“ prohlásil již klidněji, i když stále bez původního nadšení.

Společně se tedy vrátili do jejich sídla, aby konečně uhasili žízeň nového upíra.

Nedávná minulost

Když se Johan vrátil z Windenburgu, opět se vrátil ke své barvě vlasů. Nechal si jen strniště, připadalo mu, že díky němu vypadá konečně aspoň trochu dospěle. Otec byl spokojený, co chvíle mu na zápraží zabloudila čerstvá svačinka z Windenburgu. Naposledy ten zelenovlasý pankáč, div si necvrknul, když se před ním Vlad zjevil. Ihned mu ale upravil paměť. Nebylo žádoucí, aby si lidé pamatovali, že tu opravdu potkali upíry.

Pak už se konečně mohl zakousnout a napít se té lahodné horké krve. Absolutně nechápal, jak se jeho syn, kterého on sám stvořil, může nad něčím tak omamným a posilujícím ošklíbat. Jeho by plazma už uspokojit nedokázala, proto jí pohrdal.

Pil tak dlouho, aby se co nejvíce nasytil, ale zároveň aby toho muže nezabil. Takový skandál si nemohl dovolit. V Zapomenuté Lhotě nikdo zmizet nemohl, to věděli i ostatní upíři, kteří si ale pro své jídlo raději vyráželi do světa. Zážitku-chtiví turisté byli vyhrazeni především Vladovi, pokud on sám nedovolil krmit se ostatním. Když skončil, mladík odpadl. „Zítra si budeš myslet, že máš jen kocovinu.“ ušklíbl se Vlad a šel najít Johana, aby toho člověka uklidil z jejich pozemku.