Příběh - 32. KAPITOLA - Výlet

I když byl Filípek ještě prcek, Andrea musela čas od času zaskočit i do práce. Ve své pozici si nemohla dovolit být dlouho doma a také se snažila, aby právě jejich laboratoř získala vzorky z poslední vesmírné mise, které se účastnil Radek. Celé dopoledne lítala od nevidím do nevidím a potřebovala na chvíli pauzu. Vyběhla tedy do kuchyňky a uvařila si trochu kávy. Za chvíli si k ní přisedl kolega Hynek. „Zdar šéfová, tak co víkend?“ zeptal se rozšafně. „No, před týdnem mi zemřela babička, takže pořád nic moc.“ přiznala Andrea narovinu.

„Jaj, to mě mrzí.“ omlouval se kolega. „Nic se neděje, to k životu patří.“ ubezpečila ho Andrea, že je v pořádku. „Spíš povídej ty, cos zase vyváděl. Vypadá to, že jsi musel celý víkend slušně pařit.“ vybídla kolegu k vyprávění, Hynek je dost ukecaný, ale ona se u toho snad odreaguje.

„Jaj, Andy, to byla jízda!“ nenechal se Hynek přemlouvat a pokračoval. „Tak dva týdny zpátky jsem byl v klubu ve Windenburgu, mám pocit, že jsem tě tam snad zahlídl. No, ale přitočil se ke mně nějakej týpek, že jako jestli chci zažít něco adrenalinovýho a takový kecy. Mluvil cosi o nějakým strašidelným městě. Hele víš, jak, prvně mi to přišlo jako trapárna pro děcka.“ líčil jí.

„Ale prostě jak o tom chvíli mluvil, tak jsem najednou měl pocit, že to musím zkusit. Hynka nic nezastaví!“ kasal se. „No, takže jsem tam tudle v sobotu vyrazil. Fakt divný město, jedinej vlak tam staví v noci, maj to holt promakaný, jakože atmoška, víš? Tak jsem podle plánku došel před jakýsi honosný sídlo, asi ten strašidelnej zámek, co mě měl vyděsit.“

„Hele, ale pakárna to byla.“ postěžoval si Hynek. „Najednou se na tom placu objevila černá mlha a z ní vylezl jakejsi dědek. No prostě laciný dělobuchy, to by dneska nezastrašilo ani malýho školáka.“ kroutil pohoršeně hlavou.

„Děda na mě zkoušel nějaký svoje tríčky, ale fakt nejsem stupidní, jsem přece vědec, takže jsem ho hned prokouk, chápeš, že?“ už se zase kasal, jak bylo jeho zvykem. „No, takže stařík něco zahudroval, ať se prý pakuju, nebo co, a tak jsem šel. Byly to vyhozený prachy, tak abych z toho aspoň něco měl, stavil jsem se v místní putice, a tam jsem se pravda trochu zrušil. Člověče, ani nevím jak, probudil jsem se až nad ránem na lavičce na náměstí.“ zakončil své vyprávění.

„Jo, a kocovinu jsi léčil tím, čím ses zkazil, co?“ smála se Andrea. „Je vidět, že znáš svý lidi, šefová!“ složil jí Hynek poklonu. „A co sis prosím tě udělal na tom krku?“ všimla si Andy, že mu z pod límečku vykukuje ošklivý šrám. „Jo tóhle! Matně si vybavuju jednu sexy roštěnku, asi byla trochu vášnivější, no.“ uchichtl se Hynek. „Já se divím, že tě vůbec zaměstnávám.“ zasmála se od srdce Andrea.

„A kdo že tě tam vlastně vytáhnul?“ zajímala se ještě Andy. Najednou si totiž uvědomila, že se Hynek zmínil, že se s ním potkal ten večer, kdy byla venku s partou. „Hele, jsem ho viděl poprvé, nějakej Johan ze Zapomenuté Lhoty.“ odpověděl jí. „Černý vlasy, strniště?“ zbystřila Andy. „Jasně, takovej nagelovanej panák. Ale jestli ho ještě někdy potkám, já mu to spočítám.“ sliboval mu Hynek pomstu.

Andrea ještě ten den v práci zasedla k počítači a začala vyhledávat informace o Zapomenuté Lhotě a o simíkovi jménem Johan. Ohledně jeho osoby úspěch nezaznamenala, ale na turistickém serveru našla pár článků lákajících do Lhoty na nefalšovaný strašidelný zážitek, atmosféru upírského města a podobně. „Co si ty lidi nevymyslí.“ pomyslela si Andrea. Nicméně byla to nejlepší, nebo spíš jediná stopa za posledních několik týdnů, a tak nezbývalo než ji prověřit. Věděla, že se musí po práci za Anjou stavit.

Jakmile jí skončila pracovní směna, převlékla se, vlasy smotala do drdolu, který jí přišel k jejím šatům vhodnější. I když Anja pro babičku pohřeb nechtěla, v rodině tak nějak automaticky všichni drželi smutek a podle toho se i v posledních dnech oblékali. „Tak povídej, co že ses sem přihnala zase jako velká voda.“ vyzvídala Anja, když se usadily v obýváku. Její neteř chvíli váhala, jak vlastně začít.

„No, víš, že jsem ti slíbila, že ti pomůžu Karla najít, že?“ začala Andrea zlehka. „Jo, jasně, a máš teda něco nového?“ zeptala se Anja s napětím v hlase. „Jak se to vezme, přímo o Karlovi zatím bohužel nic. Ale dnes mi kolega vykládal o tom týpkovi, jak jsem si ho s Karlem spletla.“ přiznala Andrea barvu. „A to nám má nějak pomoct?“ zapochybovala Anja.

„Zlato, já vím, že myslíš, že honím bludy. Ale kdybys toho chlapa viděla, tak by ti to taky nedalo spát. A nic lepšího přece nemáme, ne?“ snažila se jí Andrea ujistit, že by tuhle stopu neměly vzdávat. „Tak povídej, co jsi zjistila.“ rezignovala Anja. „No, Hynka pozval na strašidelný výlet do jakési Zapomenuté Lhoty. Tak jsem hledala na netu a v jedné malé cestovce tam pořádají zájezdy. Prezentuje se to jako upírské město, prý nejděsivější zážitek vašeho života.“ líčila Andrea.

„Takže my teď budeme lovit upíry!“ vyjekla Anja. „Ježíš, Anjo, neblbni. Sám Hynek říkal, že to bylo je pár pouťových triků.“ pohoršovala se Andy nad její ustrašeností.

„Ber to tak, že si užijeme trochu legrace, a snad přijdeme na kloub jedné záhad. V tom nejlepším případě najdeme Káju a vy dva si to můžete konečně vyříkat.“ nastínila jí Andrea svůj plán. „Jsi si jistá, že to není nebezpečné?“ strachovala se dál Anja. „Vždyť ti říkám, jsou to jen cirkusáci. Tak co? Vyrazíme v pátek spolu?“ mrkla na ni. „No, když myslíš, že to stojí za to prověřit, tak mi nic jiného nezbude.“ rezignovala Anja.

V pátek večer tedy sedly společně na vlak a vydaly se směr Zapomenutá Lhota. Anja byla celou cestu nervózní, Andrea nevěděla, jestli se pořád bojí upírů nebo toho, že by se z Johana opravdu vyklubal Karel a co by se dozvěděla o jeho zmizení. Vlak ale obrátit už nešel, a tak se k půlnoci ocitnuli před stejným sídlem jako o týden dříve Hynek.

Při pohledu na ten zámek a na hřbitov kolem zachvátila Anju nová vlna paniky. „Andy, tohle nezvládnu, vykašleme se na to a vrátíme se domů.“ zaúpěla. „Teď, když jsme až tady?“ žasla Andrea. „Hele, mám tě ráda, ale tohle byl šílený plán od začátku, hnát se za nějakým Johanem.“ spílala Andreji.

„Anjo, pominu to, že mě tu víceméně urážíš. Ale s barvou ven, chceš vůbec Karla najít?“ udeřila na ni Andrea. „Já nevím.“ přiznala Anja. „Chci, ale bojím se, že už to nebude on, že se změnil. Kdyby o mě stál, dávno by se přece ozval.“ doplnila své obavy.

„Podívej, když už jsme až tady, tak toho týpka aspoň okoukneme. Třeba jsem se fakt spletla, no tak pak prostě slušně pozdravíme a půjdeme se jako Hynek opít do hospody. Hlavně žádný stres, jsme v tom spolu, jasný?“ snažila se jí Andrea uklidnit a povzbudit.

Za chvíli už kráčely obě po schodech směrem k monumentálním vstupním dveřím. Andrea musela uznat, že zdejší atmosféra působí děsivě, a tak se ani nedivila, že z tohohle místa udělali jeho obyvatelé adrenalinový výletní cíl. Ale jinak ji to nechávalo chladnou – na upíry nevěřila, takže to brala z čistě praktického hlediska.

Zaklepaly na dveře a čekaly, co se bude dít. V tom se dveře otevřely a vyšel z nich mladý muž. Když ho Andrea s Anjou zahlédly, vyměnily si znepokojené pohledy. „Proboha, je to ON!“ říkal ten Anjin. Když Johan poznal ty dívky z baru, byl znepokojený stejně tak. „Sakra, co tady ty dvě dělají, ony tu být neměly.“ pomyslel si.