Příběh - 30. KAPITOLA – Důležité setkání

Johan stál na břehu řeky a pozoroval dům na protější straně. Neměl už tu být, ale on si nedokázal pomoci. Svůj úkol, přimět pár lidí ve městě, aby si udělali výlet do Zapomenuté lhoty, splnil už včera. Otec ho na tyhle „služební“ cesty vysílal často, sám se bál opustit pomalu dům, natož jejich malé městečko, a Johan se nikdy nikde zbytečně dlouho nezdržoval. Ale po tom, co se událo v baru, nedokázal tentokrát hned odjet. A tak tu teď stál, a přemýšlel, co to mělo znamenat.

Ta parta ho zaujala na první pohled, i když nevěděl proč. Pak se k němu přitočila jedna z nich a nazvala ho svým bratrancem. Neznal ji, i když mu byla něčím povědomá, v tom jí lhal. A narážela na jeho vlasy. Zvláštní náhoda, že zrovna tentokrát po něm otec chtěl, aby před cestou změnil image. Z myšlenek ho vytrhl pohyb, který zaregistroval v horním okně.

Ano, ta blondýnka, ta ho z těch všech zaujala nejvíc. Teď ukládala malou holčičku, nejspíš svoji dceru. Včera z ní nemohl spustit oči, nemohl jí dostat z hlavy. Hlavně proto neodjel hned domů, proto v noci čekal v centru na druhé straně řeky, až bude odcházet domů, aby ji mohl sledovat. A dnes se sem vrátil. Tolik toužil jí znovu vidět, i když nevěděl proč, přece ji neznal a na svých cestách už potkal tolik lidí a nikdy se nikým hlouběji nezabýval. A tak tu stál a čekal, jestli ji zahlédne, i když absolutně netušil, co chce dělat. Najednou cvakly dveře a ONA vyšla na verandu.

O pár minut dříve

Anja chtěla vynahradit Isabelce svojí včerejší nepřítomnost, a tak se jí věnovala celý den. K večeru si spolu skládaly kostičky, ale Anja byla duchem mimo. „Mamí, to je špatně!“ prostestovala Bela, když Anja do obrázku slona přiložila opičí hlavu. „Promiň, broučku, asi jsem unavená. Však je moře hodin, měla bys jít spát.“ usmála se na holčičku a vzala ji do náruče.

O chvíli později ji už ukládala do postýlky. „Dobrou noc, princezno moje, ať se ti zdají krásné pohádkové sny.“ popřála jí a pořádně ji přikryla dekou.

Po včerejším večeru a zmínce o Karlovi dokázala těžko myslet na něco jiného. Byla přesvědčená, že se od toho už odstřihla, že se smířila s tím, že Bela svého otce nepozná. Karel pro ni měl být uzavřená kapitola. A teď na něj nemohla přestat myslet. Dokonce někde vyštrachala starou fotku z nějakého školního výletu.

Potřebovala si provětrat hlavu. Vyšla tedy na verandu, koukala na hvězdy a poslouchala šumění řeky. Přemýšlela nad tou fotkou a vlastně ani nechápala, proč ho nesbalila už tenkrát. „Protože prostě debil introvert Anja neměla odvahu.“ pomyslela si a posměšně se ušklíbla.

V tom okamžiku jí přišlo líto, že nejsou spolu, že se jí neozval, i když si nic neslibovali. Věděla tehdy, že to co mezi nimi bylo, bude jen na chvíli. Ale okolnosti se změnily. Byla tu Bela a neměla otce. Jedna hloupá Andreina poznámka a všechno bylo zpět. Anja byla zmatená a nevěděla co dělat. Koukala do tmy, jako by snad doufala, že se jí zjeví odpověď.

Najednou měla nepříjemný pocit, jako by ji někdo sledoval. Probrala se okamžitě ze svých úvah a rozhlédla se. Podívala se k cestě a pak přes řeku přesně do míst, kde před chvílí stál Johan. Nikdo tam ale nebyl. Hodila stíny za hlavu a své dumání uzavřela. Dospěla k zásadnímu rozhodnutí - Bela musí znát druhou část rodiny - otce, nebo pro začátek aspoň babičku. 

Druhý den ráno začala hned jednat. Vytočila Andreino číslo a po pozdravu spustila. „Andy, ať jsi tam v sobotu viděla kohokoli, musím se s Kájou nějak spojit.“ vybalila na ni Anja. „Tak to jsme na tom stejně, co nejdřív se chci zase sejít s tetou.“ sdělila jí svůj plán Andrea.

„Když už mluvíš o tetě, pomohla bys mi prosím vyřešit jeden restík?“ zeptala se Anja celkem nešťastně. „Pro tebe cokoli, zlato.“ odpověděla Andy a asi tušila, co má její kamarádka na srdci. „Vím, že jsem to měla udělat dávno, ale lepší pozdě než nikdy, takže bych jí ráda představila Belu.“ potvrdila jí Anja domněnku. „Jo, myslím, že to půjde zařídit.“ slíbila jí.

Andrea se úplně styděla, že bratrance Karla na tak dlouho pustila z hlavy. Anja ji již několikrát ujistila, že je to pro ni minulost. Po včerejším večeru měla pocit, že to tak úplně pravda nebude, a pak sama nemohla Karla dostat z hlavy. Rozhodla se ho zkusit kontaktovat a hovor s Anjou ji přiměl jednat hned. Karlův telefon byl nedostupný, tak zkusila poslat zprávu, ale odpověď žádná. „To je divné, že by nebyl u internetu?“ podivila se.

Filda pěkně spinkal (a Radek s ním), využila tedy volné chvíle a začala prohlížet web. Nejprve najela na Simstagram na Karlův profil, ale ten se zdál už nějakou dobu neaktivní, prakticky od svého odjezdu nic nepřidával. Napsala tedy pár jeho přátelům, jestli se jim neozval.

Pak začala prohledávat internetové deníky, zda nenajde nějaký článek s Karlovým podpisem. Začínala mít pocit, že asi neumí používat vyhledávač, protože narazila maximálně na jeho diplomku a pár studentských článků, ale z jeho cest nic. Nezbylo než doufat, že zjistí něco aspoň od jeho mámy.

Andrea se s tetou Eliškou domluvila, že se sejdou jedno odpoledne v parku v Lázeňské oáze, Anja dostala za úkol dorazit o něco později, aby Andy připravila půdu. Bylo tam i hřiště pro děti, takže se tam prckové zabaví, zatímco ony budou moct vyřešit, co potřebují. Filípek měl ovšem na výlet svůj názor, takže nabrali trochu zpoždění. „Ahoj teto, doufám, že nečekáš moc dlouho.“ omlouvala se Andrea, když konečně dorazili.

„Ale vůbec ne, přišly jsme s Ilonkou před chvílí.“ ujistila ji Eliška, že se nic nestalo. Ta si už také všimla, že jí dorazil kamarád a přiběhla za nimi. Andrea se zatím usadila na lavičku vedle tety. „Čau Fildo, já jsem v podstatě tvoje teta, víš.“ začala hned poučovat Filípka. „Panejo, ta už je ale veliká.“ hvízdla Andy, když ji uviděla. „Však to strašně letí, já jsem už taky stará, baba.“ pousmála se Eliška.

Chvíli se bavily na téma věku, prohodily pár slov o dětech a Andrea hledala příležitost, kdy nadhodit téma ztraceného syna. „Teto, můžu se tě na něco zeptat?“ začala trochu nesměle, když měla pocit, že lepší chvíle nebude. „Ale jistě, drahoušku, copak máš na srdci?“ vybídla ji Eliška. „Jen mě napadlo, nevíš, jak se má Karel. Vůbec se mi neozývá a to byl kdysi jak můj druhý brácha.“ zeptala se konečně.

„Ach, Andrejko, asi na tom nejsem o moc líp. Dřív poslal aspoň jednou za měsíc mail, že je v pořádku. Poslední rok to ale omezil na přání k Vánocům a k narozeninám.“ posteskla si teta. „Počkej, to mi chceš říct, že ani jednou nebyl doma a teď už ti ani dokonce nezavolá, nenapíše?!“ začala se čertit Andrea, tohle by do bratránka neřekla. „Je to moje vina.“ špitla Eliška a zabořila pohled do země.

„Proč by to měla být tvá vina?“ nechápala Andy. „Holčičko, po smrti Karlova otce jsem mu nebyla dobrou mámou. Prvně jsem se topila ve smutku, a když jsem se konečně rozhodla jít dál, odcizili jsme se ještě víc. Měla jsem tu být jen pro něj a nezačínat nový život.“ vysvětlovala Eliška. „Teto, pojď sem, to přece není pravda. Měla jsi právo být šťastná, i když tu už strejda nebyl.“ chlácholila ji Andrea a objala ji kolem ramen. „Chtít lásku, to ti nikdo nemůže vyčítat, ani Karel ne, navíc bys jinak neměla Ilonku.“ dodala ještě, aby ji povzbudila.

Asi to trochu zabralo, protože se Eliška narovnala a pokusila se usmát. „Máš pravdu, vidíš to, jsi tak mladá a mnohem rozumnější než já.“ pohladila ji po vlasech, jako když byla malé děvčátko. „Jen mi ten můj uličník chybí, víš?“ přiznala se. „Vím, však nám taky.“ přitakala jí Andrea. To už se k nim blížila další osoba, která Karla postrádala.

„Ahoj, Andy, dobrý den!“ pozdravila Anja. Isabelka, když viděla hřiště, málem vyskočila svojí mamince z náručí. Anja ji tedy postavila na zem. „Klidně si běž hrát, zlatíčko.“ vybídla ji. „Teto, pamatuješ si na Anju. Chodila s Karlem do školy a patřila do naší party.“ připomněla Andrea Elišce, s kým má tu čest.

„Ale jistě, taková culíkatá holka. Promiňte, teď už jste mladá dáma.“ omlouvala se Eliška za to označení. „Nic se neděje, však ty dva culíky mi vydržely až do maturity.“ usmála se na ni Anja a přisedla si. Isabelka jakoby vycítila, že by mohla přijít o něco důležitého, tak s nimi zůstala a zkoumavě si tu cizí paní prohlížela. „Karel mi o vás vždy moc hezky vyprávěl.“ zavzpomínala Eliška.

Andrea vycítila, že nemá smysl chodit kolem horké kaše a mrkla na Anju, že je čas jít s pravdou ven. Anja jen pokývala a pohledem poprosila o pomoc. „Vidíš to, když už tu mluvíš o Kájovi, Anja by ti vlastně chtěla něco říct.“ začala Andy zpříma. „Já, víte,… Je mi to moc trapné, že vám ti říkám, až teď. Ale asi byste měla vědět, že Karel má jaksi dceru.“ vybalila to Anja. „Co prosím!“ nechápala Eliška.

„Karel má dceru. Konkrétně jde tady o moji dceru.“ zopakovala Anja. „Proboha, proč mi něco neřekl?“ nechápala šokovaná Eliška. „On o tom taky neví, zjistila jsem to, až když odjel.“ přiznala jí Anja. „A proč jste mi to neřekly dřív. Vždyť té holčičce musí být skoro tři roky.“ zoufala si Eliška a začínala být trochu rozzlobená. „No, to je trochu složitější.“ váhala Anja, kde začít. Andrea se povzbudivě usmála a vybídla ji, aby mluvila dál. Věřila, že to její teta za chvíli vstřebá.

Anja se tedy pustila do vysvětlování, že to chtěla říct Karlovi osobně, a hlavně jako prvnímu. A tak marně čekala, až se vrátí. Když se jí ale ani neozýval, tak se od něj odstřihla a nechtěla jeho rodině přidělávat starosti. Andrea se mezitím snažila zabavit Belu, aby si to ty dvě mohly vyříkat. „Já vím, že to byla blbost a strašně mě to mrzí, že jsem nepřišla dřív. Byla jsem tak hloupá!“ omlouvala se Anja asi posté v závěru vyprávění.

Eliška, která celou dobu trpělivě naslouchala, najednou složila hlavu do dlaní. „Kristovanoho, tak já už jsem babička, ani o tom nevím. Anja hodila zoufalý pohled, nevěděla, co dál. Andrea ale neztrácela optimismus. Nakonec to rozsekla Isabelka „Nepláč, já ti to bebí pofoukám, a bude to doblý.“ zahlásila směrem k Elišce.

V tu chvíli byly všechny mraky zahnány a všechny tři se od srdce zasmály. „Teto, dovol tedy, abych ti oficiálně představila tvoji vnučku Isabelu. Jak jsi právě slyšela, je to rozumbrada po tatínkovi.“ zažertovala Andrea.

„Děvčata, teda takové překvapení jsem rozhodně nečekala.“ prohlásila Eliška a vstala, aby se s holčičkou pořádně přivítala. „A ty, mladá dámo, mi už dál nevykej, když jsi ze mě udělala babičku.“ otočila se ještě k Anji. „Jééé, nová babí, jupííí.“ jásala Isabelka. Té holce to zapalovalo rychle.

„Ano, zlatíčko, já jsem tvoje nová babička.“ potvrdila jí Eliška. To už se přihnali Filípek a Ilonka, aby zjistili, co se to tady děje. „Takže já jsem zase teta?“ ptala se Ilča. „Dvojnásobná, holčičko. Toto je Isabelka, dcera tvého bratra Karla.“ vysvětlila jí maminka.

„Babí, pusu, plosím.“ dožadovala se pozornosti Bela. „Ale jistě, pojď za mnou, kočičko.“ objala Eliška poprvé svoji první vnučku. Andrea byla spokojená, jak to dobře dopadlo. Anja nakukovala a užívala si ten okamžik. Spadl jí ze srdce jeden obrovský balvan. Zůstal jen ten druhý - najít Karla.