Když se Anja ten den vrátila domů, měla nejlepší náladu za celý týden. Po setkání s Eliškou jí spadl aspoň jeden velký balvan ze srdce. Takže když jí Clara navrhla, jestli by mohla o víkend svolat rodinu na malou zahradní párty, připadlo jí to jako skvělý nápad. V sobotu se tedy okolí jejich domku zaplnilo početným Clařiným potomstvem. Prťata, Isabelka s Filipem, řádili na klouzačce za domem a dospělí si rozdělali gril i malý táborák.
Clara měla radost, že si udělali čas nejen její dcery, ale i jejich partneři, vnoučata i ten malý pravnouček dorazil. Během odpoledne vyprávěla vše možné, nejvíc ale o dědečkovi Bjornovi, kterého si z těch mladých pamatovala snad jen Andrea. A že to byla dobrá vypravěčka, měla početné publikum.
Když už ji postávání u ohně přece jen trochu unavilo, sedla si opodál, a užívala si to nádherné rodinné odpoledne. Aby zábava nevázla, vytáhla Sofia svoji starou dobrou kytaru a zabrnkala pár písniček.
Co chvíli se k ní samozřejmě někdo připojil, měli babičku rádi a byli tu hlavně kvůli ní. A také díky ní, tak velké rodinné setkání neměli už dlouho. „Je ti dobře, babi?“ zeptala se Zita, která se zrovna svalila na židli vedle ní. „Nejlíp, jak může, děvenko.“ ujistila ji Clara. „No, dobře, i když vypadáš unaveně.“ změřila si ji pochybovačným pohledem její vnučka.
„Únava k mému věku patří. Ale vidět vás takto pohromadě, to je to největší štěstí, holčičko. Takže lépe mi být nemůže.“ usmála se na ni Clara. Pak společně zavzpomínali, jaké to bylo, když s nimi ještě žila v jejich domě, v době Zitina a Zdeňkova dětství. Začalo se ochlazovat, tak se opět začaly přesouvat blíže k ohni. „Babi, já jsem tak ráda, že ses vrátila.“ přiznala Zita, i když pro ně před časem nebylo lehké to vše pobrat. „Ne tak ráda, jako já, když vidím, jak úžasní lidé z vás vyrostli.“ pochválila ji babička a pevně ji objala.
K večeru, kdy už sestava trochu prořídla (někdo musel tu nejmenší drobotinu uložit a jiné i o víkendu čekaly ještě pracovní povinnosti) všem Clara poděkovala za příchod. „Moc si cením, že jste si všichni udělali čas. A pamatujte, nic nevyváží chvíle s rodinou.“ přidala i něco ze životního moudra.
Pak už se rozešli do svých domovů i ostatní. Clara se usadila v domě na pohovku a odpočívala. Byl to krásný, ale náročný den. Když sešla dolů Anja, která konečně uložila malou Isabelku, vybídla ji, aby si k ní přisedla. „Ta malá potvůrka byla tak plná dojmů, že vůbec nemohla usnout.“ postěžovala si své matce. „A co ty? Užila sis párty?“ zeptala se jí. „Samozřejmě, ale teď bych s tebou potřebovala mluvit.“ řekla Clara vážným a trochu ustaraným hlasem.
Nevěděla, kde a jak začít, ale musela se dceři svěřit. „Zlatíčko, jsem ti moc vděčná, že jsi mě přivedla zpět, to víš, že ano?“ ujišťovala se nejprve. „Mami, to spíš já jsem vděčná, žes mi to umožnila.“ odpověděla ji Anja. „Jsi už sama matkou, tak víš, že pro své děti bys udělala cokoli. Ale, holčičko, počítala jsi s tím, že to nebude napořád?“ zeptala se Anji.
„Ano, ale…mami, kam tím míříš?“ znejistěla Anja. „Víš, chci se jen ujistit, jestli si uvědomuješ, že tu nemůžu být věčně.“ nastínila Clara. „Že nejspíš… nejspíš brzy znovu odejdu.“ dodala. „Proboha, mami, dost, to neříkej.“ zarazila se Anja, která začala chápat, oč tu běží.
„Ne, Anjo, tentokrát o tom musíme mluvit. Tehdy jsi byla dítě a já tě na to nepřipravila. Měla jsem!“ nenechala se Clara odbít. „Ale, proč? Jak to víš, že to bude brzy? Vždyť tu můžeš být ještě spoustu let.“ chrlila Anja otázky a námitky. „Ty jsi mladá silná žena, ale máš starší sestry. Else už se rýsují vrásky a Sofia by mohla být mou sestrou. Oběma přeji dlouhý život, ale v žádném případě nechci dopustit, abych viděla umírat své dcery.“ vysvětlila jí Clara. „To proto ta párty?“ vydechla Anja.
„Ano, nevím, kdy to přijde, ale chtěla jsem všechny ještě vidět.“ přiznala se Clara. „Maminko, to přece nemyslíš vážně. Bez tebe to tady nezvládnu.“ začala se hroutit Anja. Byla to holt zasmušilá povaha. Clara ji objala a přitáhla si ji k sobě. „Dceruško moje, ty jsi silná mladá žena, ty zvládneš cokoli, když si usmyslíš. Bela už je taky pomalu velká holka, nebude s ní tolik práce, a hlavně máte Joeyho.“ snažila se ji povzbudit Clara.
Anja chápala, co jí matka říká. Věděla, že to jednou přijde a ona to bude muset přijmout. Ale doufala, že ta chvíle nastane později. Clara si vzala její tvář do dlaně. „To bude dobré, uvidíš. Jen mi musíš slíbit pár věcí. Zaprvé, že si najdeš svoje štěstí a nebudeš se kvůli mně trápit. Nezapomeň, že ty jsi mi dopřála víc štěstí, než mohl kdo jiný dokázat.“ konejšila ji. „A pak mi slib, že tentokrát mne necháš jít, rozumíš?“ vyslovila své přání Clara.
„Ach, mami.“ vydechla Anja. Obě věděly, že ten poslední slib dodrží. Anja by si už nedovolila hrát znovu s osudem. Žádat víc už by bylo příliš sobecké. Pak už se jen přitulila zpět do náručí své maminky, jako když byla malá holčička.
Anjina nálada se po tomto rozhovoru vrátila na bod mrazu a vydržela tam celý další den. Vše chápala, ale své chmury nedokázala zahnat. Kvůli Isabelce se ale snažila fungovat normálně a Clara jí v tom pomáhala, co mohla. „Beluško, jen pěkně papej.“ vybídla svoji vnučku u večeře, zatímco Anja hleděla mlčky do svého talíře a neměla se k jídlu.
Po večeři se Clara nabídla, že holčičku uloží. Anja měla po víkendu resty na své zahrádce, takže nabídku s povděkem přijala a šla si vyvětrat hlavu ke svým rostlinkám. Snad na chvíli přijde na jiné myšlenky. Clara malou Belu převlékla a přečetla ji pohádku. Když už se jí klížila očka, políbila ji na čelo a pošeptala jí: „Dobrou noc, princezno, a buď hodná na svoji maminku.“
Pak sešla dolů, a přisedla si k Joeymu, který jako obvykle okupoval pohovku (bouda byla pod jeho důstojnost). „Pojď, sem ty chlupáči.“ podrbala ho na břiše, až se Joey šťastně rozvalil. Tahle panička ho uměla rozmazlovat.
Když se dostatečně pomazlili, vzala si jeho hlavu do rukou. „Fešáku, ty my ty moje holky dobře ohlídáš, že ano?“ podívala se do jeho dobráckých očí. Joey je jen přivřel na znamení, že chápe, co se od něj čeká.
Jakoby vycítil něco, co by člověk nepostřehl, vzápětí vyskočil a skočil Claře kolem krku. „Ty náš pejsku chlupatej, ještě že tě ta moje holka našla.“ usmála se Clara a užívala si to gesto nezištné lásky a oddanosti.
Bohužel Clara evidentně věděla, o čem mluví, a Joey správně vycítil, že se s paničkou má rozloučit. Když se totiž chvíli na to zvedla, že si půjde lehnout, zamotala se jí hlava, podlomily nohy a ona upadla na zem.
Joey nešťastně zavyl, což přivolalo do domu Anju. Hned jak vešla ze zahrady dovnitř, zjistila, co se děje. „Proboha, mami, to ne!“ vyjekla.
Už už chtěla jít matce pomoci, v tom se ale objevil ON – starý známý smrťák. Vzpomněla si na svůj slib a i když v tu chvíli toužila ho porušit a začít smlouvat o matčin život, zůstala stát na místě a jen se rozplakala.
A tak Clara Bjergsen odešla podruhé. Tentokrát ale odcházela smířená, s vědomím, že její rodina se krásně rozrostla a všichni jsou v pořádku a šťastní a umí držet pospolu. Anja všem dala vědět, co se stalo, ale domluvili se, že pohřeb pořádat nebudou. Anja pouze nechala vyrobit pomníček, který umístila u svého domu a s Clarou se rozloučili sami s Belou a Joeym.
Díky tomu sobotnímu odpoledni si všichni na babičku Claru můžou uchovat krásné vzpomínky, mimo jiné i z pořízených fotografií.
S dcerami Sofií, Elsou, Anjou, a nejstarší vnučkou Andreou:
S odrostlými vnoučaty – dvojčata Zita a Zdeněk, jejich mladší sestra Simona, sourozenci Milan a Andrea:
S nejmladší vnučkou Isabelkou a pravnoučkem Filípkem:
Žádné komentáře:
Okomentovat