Příběh - 34. KAPITOLA - Výzva

Všichni tři chvíli stáli mlčky na verandě a měřili se pohledem. Andrea s Anjou v tenhle výsledek sice doufaly, ale že se opravdu setkají s Karlem v tváří tvář, tomu úplně nevěřily. Jako první promluvila Andrea. „Nazdar Kájo, fajn vlasy, teď už mi doufám nebudeš tvrdit, že nejsi můj bratranec.“ mhouřila na něj oči.

„Podívejte, to s těmi vlasy je divná náhoda, ale vás dvě vidím podruhé v životě, takže vážně netuším, o čem to mluvíte.“ odvětil Johan. „To však není důležité, vůbec tu nemáte být, dával jsem si pozor, abych sem netahal nikoho z vaší party. Tohle není bezpečné místo, měly byste jít.“ snažil se je přimět k odchodu.

Ony si však byly jisté, že se nemýlí a nemohly se vzdát. Musely tomu přijít na kloub. To už se ozvala i Anja. „Kájo, já vím, že jsme spolu pořádně ani nechodili, ale to si mě vážně nepamatuješ?“ obrátila se na něj.

„Do toho večera ve Windenburgu jsem vás neviděl.“ odpověděl jí Johan. „Proboha Andy, jak je tohle možné?“ zeptala se Anja zoufale své společnice. „Já nevím, možná nějaká nehoda, při které přišel o paměť.“ pokrčila rameny Andrea. Johan vše sledoval a nechápal, o čem mluví. Věděl jen, že je musí dostat co nejdříve pryč.

V tom se v Anji probudil ten kousek bojovníka, který se obvykle někde schovával. Ten bojovník, co se nevzdal své mámy, se rozhodl, že musí něco udělat. Sama nevěděla, co jí to popadlo, ale najednou se Karlovi vrhla kolem krku a políbila ho. Andrea tuhle odvážnou Anju moc ráda zase viděla.

Když se Anja odtáhla, viděla v Karlových očích něco, co tam před chvíli nebylo. Díval se na ni pořád zmateně, ale už ne jako na cizího člověka. „Anjo, proboha, kde se tu bereš?“ vydechl najednou. „Přišla jsem si pro tebe.“ špitla Anja. „Tak rád tě vidím.“ pohladil ji něžně po tváři.

Vzápětí mu však došlo, kde jsou a čím je on. „Anjo, Andy, proboha… musíte odsud okamžitě vypadnout!“ začal na ně opět naléhat. „Vypadneme odsud rády, ale ty musíš jít s námi. Přece nemyslíš, že tě tu jen tak necháme.“ chytla ho Anja za ruce a zadívala se mu do očí. „To si piš, děvenko, že ho tu necháte.“ ozval se za jejími zády nepříjemný hlas.

Karel byl stále trochu zmatený z náhlého přívalu vzpomínek, takže ani on si nevšiml příchodu svého otce. I když teď už věděl, že to vlastně jeho otec není. Jeho smysly měly být trénované, přesto nestihl reagovat včas. Vlad přiskočil k Anji a ve vteřině se jí zakousnul do krku. Jeho vliv na Karla ještě úplně nepominul, a ten se tak nedokázal pohnout, i když chtěl. Ani Andrea nevěděla, co dělat.

Když Vlad skončil, Anja byla úplně vyčerpaná. Okamžitě upadla do bezvědomí a sesunula se k jeho nohám.

Pohled na Anjino bezvládné tělo však bylo poslední kapkou pro pouto, které tolik let drželo Karla ve Vladově nadvládě. „Ty odporná nestvůro, tak tohle jsi přehnal, rozumíš?“ pustil se do něj. „Ale, ale, panáček zapomněl, že jsme ze stejného těsta.“ posmíval mu Vlad. Andrea se zatím snažila poznat, jestli Anja vůbec dýchá.

„Grr, a teď si jako zákusek dám tuhle druhou krasavici.“ zubil se dál Vlad a jeho pohled se obrátil právě k Andreji. „To už nedovolím.“ zakřičel Karel a najednou se zahalil do černé mlhy.

Andreji se hnaly slzy do očí, Vlad už si vyhlížel místečko, kam by se tak mohl zakousnout, když se před ním objevil trochu jiný Karel – temnější, děsivější a cenící zuby. „Máš pravdu, jsme ze stejného těsta, takže tohle si vyřídíme mezi sebou. Vyzývám tě na souboj!“ zavrčel na svého „otce“.

Tohle bylo mezi upíry jako zaklínadlo, takže Vlad musel svačinku na malou chvíli odložit. Byl upírem několik století, tenhle žabák proti němu neměl šanci, vyřídí to s ním raz dva. Přesunuli se tedy na nádvoří a postavili se proti sobě. Boj mohl začít.

Andrea se odvážila seběhnout ze schodů a jejich bitku s obavami sledovala. Většinu času ti dva kolem sebe šířili hustou černou mlhu, ale pokud už se objevili, bylo evidentní, že hrabě má navrch.  

Souboj trval několik nekonečných minut, Andreji se honily hlavou katastrofické scénáře, co s ní a s Anjou bude. Měla nepříjemný pocit, že v jejich případě to neskončí jen probuzením na lavičce s vygumovanou pamětí. Najednou se ale mlha rozplynula a oba upíři vyletěli vzhůru. A světe div se, byl to Karel, kdo zasadil poslední a rozhodující úder.

Chvíli na to už padnul Vlad na kolena přímo Andreji k nohám a Karel se snášel k zemi jako vítěz. Vladislaus Straud byl poražen mladým upírem.

Jenže Vlad svoji porážku odmítal přijmout. Jen co se postavil, chtěl si svoji zlost vybít právě na přihlížející Andreji. Ta však byla pohotová, z kapsy vylovila prototyp paprsku, který si vypůjčila v práci a namířila ho proti Vladovi.

Z toho se tak v okamžiku stala neforemná ledová socha. „Dobrá práce, sestřenko.“ pochválil jí Karel. „Ale nemohla jsi to vytáhnout dřív?“ zeptal se jí vyčerpaně. „Promiň, zapomněla jsem na něj, a navíc jsem si nebyla jistá, jestli to bude vůbec fungovat. No, nejspíš to funguje. “ usmála se na něj Andy.

„Ale však jsi mu nakopal zadek, ne?“ složila mu poklonu Andrea. „Přiznám se, že jsem se bála, že tě porazí.“ dodala vzápětí. „Já taky. Vlad má neuvěřitelně více zkušeností. Jenže mi nechával docela volnou ruku, jak trávit čas, a podcenil, jak rychle se učím. Navíc on sám těžil ze své pověsti, a pokud vím, tak se dobrých sto let s žádným upírem nepral.“ vysvětlil jí Kája tajemství svého úspěchu.

„Co se tady stalo?“ ozvalo se z povzdáli. „Proboha, Anja.“ vzpomněla si Andrea na svoji nebohou kamarádku. Okamžitě se otočila a běžela za ní. Anja se zatím pomalu sebrala na nohy a nevěřícně zírala na kuse ledu uprostřed nádvoří.

„Anjo, zlatíčko, jsi v pořádku?“ ujišťovala se hned. „Já… nevím.. snad ano.“ koktala Anja. „Úplně se třeseš!“ objala ji Andy starostlivě kolem ramen. „No, přijdu si taková… vysátá…“ přiznala znaveně Anja. „No, víš, to taky ve skutečnosti jsi.“ připomněla jí opatrně Andrea.

To už se k nim přidal i Karel, který se mezitím proměnil zpět do své lidské podoby. „Anjo, díkybohu, jsi v pořádku!“ konstatoval, když viděl, že je na nohou. „Upřímně se tak necitím.“ pronesla nešťastně Anja. „Neboj, chvíli budeš mít pěknou kocovinu, ale pak bude zase líp.“ slíbil jí Karel.

„Teď se ale opravdu musíte sebrat a zmizet odsud, než se Vlad zase rozpustí.“ promluvil k oběma přísným hlasem. „Jak my? Snad půjdeš s námi, ne?“ podivila se Anja. „Ach, Anjo, copak to nechápeš, kdo teď jsem? Nemůžu s vámi!“ povzdechl si Karel.

„To tedy musíš!“ prohlásila rozhodně Anja, které se vrátilo předchozí odhodlání. „Se mnou nebudete v bezpečí.“ oponoval jí Karel. „Já vím, že ty nám neublížíš, ale on ublíží tobě, pokud tu zůstaneš. Jestli nepůjdeš s námi, tak tu zůstanu s tebou.“ stála si za svým Anja.

„Kájo, já bych se s ní nehádala, když si Anja něco umane, nic ji nezastaví.“ vložila se do toho Andy. „Fajn, vzdávám se. Minimálně vás doprovodím domů, aspoň budu mít jistotu, že se vrátíte v pořádku.“ rezignoval Karel. „Tak super, jedeme domů!“ zaradovala se Andrea.

„Hele, Andys, tady máš číslo na jednoho taxikáře, když se budeš snažit, měla bys ho ukecat, aby sem dojel. Moc se jim sem totiž nechce, ale tenhle je osvědčený. My dva ještě musíme něco zařídit, tak tu na nás počkej a kdyžtak použij tu svoji hračičku.“ vydal Karel instrukce. Pak lapnul Anju za ruku a odtáhl ji skrytou pěšinkou někam za dům. Po chvíli došli k podivně světélkujícímu stromu.

„To je plazmovník. Myslíš, že bys ho dokázala vypěstovat i doma?“ zeptal se Karel. „Anja přistoupila blíž a strom si zkoumavě prohlížela. „Předpokládám, že to fialové jsou plody, z těch by se dala získat semena, ale jestli to k něčemu bude, to nevím.“ přemýšlela nahlas.

„Kdyby se ti to povedlo, nebylo by to na škodu.“ prohlásil Karel. Anja tedy utrhla několik zvláštních plodů a pro jistotu si udělala i nějaké řízky. „Pokusím se, ale vážně nevím, jak se tohle pěstuje.“ zapochybovala, že s pěstováním uspěje. „Myslím, že vím, kde bychom našli nějakou pomoc.“ zamyslel se Karel. Společně se tedy vydali do domu. „Vlad tu má hodně knih a v některé byl i návod k pěstování.“ ukázal jí ke knihovně.

Karel se chvíli přehraboval v poličkách a sem tam nějaký kousek vytáhl. „Jo, to bude ono!... Tohle by se taky mohlo hodit… Tato by taky mohla být užitečná.“ mumlal si při tom. „No, a ještě tuhle!“ prohlásil, když vytahoval poslední z nich zrovna ve chvíli, kdy se zvenku ozval klakson.

Anja cestou domů navrhla Andrei, aby se u ní stavila na kávu, ale ta odmítla, že o ni určitě už bude mít Radek strach. Nechala se tedy vyhodit doma. Anja s Karlem pak pokračovali do Windenburgu. Když se ocitli před jejím domem, Karel si ho se zájmem prohlížel. „Pamatuju, jak jsem nedávno tenhle domek sledoval.“ zamyslel se.

V tom si vzpomněl na jeden detail. „Anjo, proboha, vždyť ty máš dítě! A to si sem taháš upíra?“ vyjekl najednou. „Myslím, že bychom si měli konečně promluvit. Nesedneme si na to?“ navrhla mu Anja.