Když druhý den po oslavě Anja vstávala, moc odpočatá nebyla. Celou noc
jí hlavou šrotovalo, že přece není možné, aby její bratranec Karel nevěděl, jak
nádhernou má dcerku. V tom se jí v hlavě zrodil úžasný nápad - Anje
slíbila, že Kájovi ani jeho matce nic neřekne. Ale navštívit tetu a zkusit něco
zjistit, to přece mohla.
Teta se přestěhovala do Lázeňské oázy, kde Andrea shodou okolností
pracovala. Rozhodla se tedy, že ji odpoledne cestou domů navštíví. Během dne se
tetě ohlásila, takže Eliška už ji čekala. „To je dost, že se taky ukážeš.“
uvítala ji teta, když se usadily na pohovce. „Já vím, je to hrůza, skoro denně
jezdím prakticky kolem. Proto jsem i volala, abych zjistila, jak se máte.“
začala nenápadně Andrea.
„Tý jo, tak to už je doba. A nevíš, kdy se plánuje vracet?“ vyptávala
se dál Andy. „To netuším, drahoušku. Zatím tomu nic nenasvědčuje.“ pokrčila
rameny Eliška. „A to ani nepřijede domů
na návštěvu?“ podivila se Andrea. „Víš, jak, má tam hodně práce, čas od času
napíše krátký e-mail, že je v pořádku. To víš, je dospělý, má svůj život.
Jela bych ho navštívit, ale jednak se tam prý pořád stěhuje, a navíc Ilonka je
na tak dalekou cestu malá.“ povzdechla si Eliška. „Takže ty neznáš ani jeho
adresu?“ žasla Andy.
V tom se ale ozvala poslední jmenovaná: „Tetoooo, pojď si hlát.“,
takže Andrea jen zahlédla, jak její teta zakroutila hlavou, a už se věnovala
malé holčičce, která ji tahala za nohu. „Ilonko, já už musím domů, ale příště
si pohrajeme.“ objala to malé stvoření. „Další dítě, kterému budu muset
vysvětlit, že jsme sestřenice.“ pomyslela si, když odcházela.
Z rozhovoru s tetou moc moudrá nebyla. Vlastně
jí toho ani moc neřekla, ale přesto se jí něco nezdálo. Karel byl vždycky děsně
ukecaný, kamarádský, jejich parta si byla hodně blízká a s Kájou byli
kdysi jako sourozenci, býval u nich pečený vařený. Jí samotné se neozval, jak
byl rok dlouhý, ale že tak málo komunikoval i se svou mámou, na něj prostě
nesedělo. Musela si o tom promluvit s Anjou, byla tak nervózní, že dnes
nečekala ani na vyzvání a vešla rovnou dovnitř. „Anjo,…sakra, ty záda…“
zastavila se až v chodbě, aby se protáhla.
„Ježiš, Andy, co tady děláš.“ zaslechla
z místnosti. Když vešla Andrea dovnitř, zůstala jako opařená. Proti ní
stála …. její babička?... ne, to nebylo možné, to asi bude omyl. „Překvapení!“
ozvala se nesměle ta žena.
To už se ale Andreji zatmělo před očima, šok a hormony udělaly své a
onase skácela k zemi. Jen z dálky slyšela vyděšené hlasy a pak byl na
chvíli klid. Anji s Clarou se podařilo dotáhnout ji na pohovku a čekaly,
až přijde k sobě.
Když se Andrea probudila, byla pořád zmatená. „Jé, Anji, promiň, jsem
ti tu asi vytuhla. Ale zdál se mi divný sen, že se vrátila babička.“
protahovala se. „To nebyl sen.“ ozvala se jí za zády Clara, která si
v mobilu zatím pročítala, co se událo ve světě v době její
nepřítomnosti.
„Andy, prosím tě promiň, dýchej, já ti to vysvětlím.“ strachovala se
Anja, aby se jí znovu nesložila. „Já jsem mámu oživila, nedokázala jsem se
smířit s tím, že by nepoznala Belu, víš.“ začala opatrně. Pak jí vylíčila
celý příběh. Andrea poslouchala a přemýšlela, že nejspíš ještě spí. Ale
nespala. Když Anja skončila, Andy vstala a přistoupila k babičce. „Takže,
ty jsi teď normálně živá? Můžu si….sáhnout?“ zeptala se, pořád byla „mírně“
v šoku.
Andrea byla vědec, vymyslela už séra na vše možné, ale spíš byla
zvyklá, že by mohla někoho zabít, než přivést k životu. Tohle prostě bylo
proti vědě i přírodě. Když po chvíli začala zase logicky uvažovat, obrátila se
k Anje. „Můžeš na slovíčko? Na zahradu, hned teď!“ vyzvala ji.
Čerstvý vzduch jí přivedl definitivně k sobě a hned se do své
mladé tetičky pustila. „Anjo, ty ses úplně zbláznila, tohle není normální, to
je proti všemu. Proboha, co tě to napadlo“ sršela na ni hromy blesky.
Anja se bála reakce okolí, ale takovou smršť nečekala. „Ájo, promiň.
Vyvolala jsem jejího ducha, nemohla zpátky a Bela se jí začínala bát. Přece jsem
ji nemohla odehnat. A to je tak zlé, chtít mít na chvíli zase mámu. Tys o tu
svou nepřišla, ale já ji prakticky pořádně neměla.“ hájila se Anja.
„Vidíš to, když už mluvíš o mé mámě. Uvědomuješ si, že je už
v letech? Že až se to dozví, může jí taky klepnout?“ připomněla Anje, teď
už spíš nešťastně, než ve vzteku.
„Jo, toho se bojím, jak na to budou ségry reagovat.“ přiznala provinile
Anja.
„Vůbec nevím, jak jim to říct.“ povzdechla si. Andrea se několikrát
zhluboka nadechla. „Něco vymyslíme, půjdeme na to opatrně. Já je na to
připravím někde na neutrální půdě, aby nemohly udělat scénu, a pak je sem
přivedu.“ přemýšlela nahlas.
„Ty jsi zlatá.“ ulevilo se Anje. „Jo, já vím. A hlavně se do té doby
zamkni, ať ti sem nemůže vtrhnout další blbec jako já.“
Když se vrátily dovnitř, začala si Andrea pomalu zvykat na myšlenku, že
má zpět babičku. Z profesního zájmu vyzvídala, jaké je to v posmrtném
životě. Bohužel babička si toho moc nepamatovala, po svém oživení měla
vzpomínky na život po životě hodně zamlžené. „Tak tady se schovává moje
pravnouče.“ dojímala se Clara nad bříškem své vnučky.
Nakonec se jí babička ještě omluvila za vzniklou situaci i za svoji
dceru. „Zlatíčko, nezlob se na ni, myslela to dobře. Celou noc vymýšlela, jak
vám to má říct, aby vás nevyděsila. Určitě nechtěla ohrozit tebe ani miminko.“
vysvětlovala Clara. „Vždyť já vím, babi. Anja je střelec, měla bych být zvyklá,
ale to víš, hormony.“ Proč Andrea vlastně přišla, na to už po tom šoku
zapomněla.
Na druhý den, pozvala svoji mámu a tetu Elsu do kavárny. „Kde je Anja,
nesehnala hlídání?“ zajímala se hned Elsa. „No, to tak úplně ne. Spíš
s vámi o ní potřebuju mluvit.“ nadnesla Andrea.
„Je v pořádku? Nebo se snad něco děje s malou?“ strachovala
se hned Sofia. „Né, mami, nic takového. Jen se to těžko vysvětluje.“ chytla se
za hlavu a přemýšlela, jak začít. „Ona, Anja udělala něco neuvěřitelného. Tím
myslím doslova neuvěřitelného. Takže mi slibte, že nebudete moc vyšilovat.“
požádala je.
Následně se jim pokusila popsat, co věděla, a skončila tím hlavním
sdělením „Takže se jí podařilo přivést babičku Claru k životu.“
„Cože udělala? Řekla jsi právě, že naše matka žije???“ vyvalila oči
Elsa. „To přece není možné.“
Ani Sofia vyprávění úplně neveřila. „Myslím, že bude nejlepší, když se
o tom přesvědčíte na vlastní oči. Už na nás obě čekají.“ vyzvala nechápající
ženy k odchodu. Když došly k Anje domů, Clara děvčata pozdravila.
„Ahoj dcerunky, moje.“
Naštěstí vyprávění Andreji pomohlo k tomu, že s žádnou z nich
to tentokrát nešvihlo. V šoku byly ale obě. Sofia začala nervózně přecházet
po místnosti, až se najednou zastavila. „Zdá se mi to, nebo tam vážně sedí
máma?“ obrátila se na sestru.
„Mami, vím, jak se cítíš, ale tohle se ti vážně nezdá.“ snažila se ji
uklidnit Andrea.
Po další chvíli přecházení a pár panácích na uklidněnou se konečně byly
schopny přivítat. „Mami, já…tak strašně ráda tě vidím.“ vzlykla Elsa.
„Dcerunko moje, já tebe taky. A děkuji ti za všechno, jak ses postarala
o Anju. Moc dobře jsi mi ji vychovala.“ objala Clara svoji dceru.
I Sofia už nějak rozdýchala, co se stalo, a také měla radost, že matku
opět vidí. Jen to pro ni bylo přece jen víc matoucí, než pro ostatní. „To je
tak zvláštní, mami. A která z nás je vlastně teď starší.“ zamyslela se.
Byla to zajímavá otázka. Ale shodly se, že na tom nesejde. Než se tím
trápit, raději si užijí čas, co získaly navíc.
Žádné komentáře:
Okomentovat