Příběh - 28. KAPITOLA - Nový přítel

Když byl Radek konečně doma, snažil se vynahradit si čas s rodinou a hlavně si co nejvíc užít svého synka. S maminkou si Filda užil taky spoustu zábavy, ale tatínek, to byla jiná třída. Ten uměl úplné akrobatické kousky, takové salto bylo neskutečně legrační, stejně jako zůstat viset hlavou dolů.

Nejraději měl ale Filip letadlo. „Letí, letíííí!“ radoval se, zatímco ho Radek vozil po pokoji na zádech.

Krom všech těchto blbinek se samozřejmě snažil Radek pomáhat s péčí o prcka i o štěňátko. Oba je nakrmil, a většinou uspával malého nějakou hezkou pohádkou.

Naprosto nerozlučná dvojka se pak ale stala z Filípka a Daisy. Když mohli, celý den dováděli a prováděli různé lumpárny. Andrea se tím naštěstí bavila, dokud se některý z nich nevyválel v loužičce, kterou zanechala Daisy na různých překvapivých místech. Když večer tu malou chlupatou kuličku drhla ve vaně, sice si zanadávala, že dohoda zněla jinak, ale ve skutečnosti jí to až tak nevadilo.

Jen co Andrea Daisy propustila ze spárů vody a mýdla, utíkala za svým malým oblíbencem, který už spokojeně oddechoval v postýlce. Stočila se tedy jako každý večer do klubíčka na koberci, aby mohla svého kamaráda hlídat. Za chvíli už pěkně chrupkali oba dva.

Netrvalo to dlouho a nadešel den, kdy se Anja s Belou a babičkou Clarou přestěhovala do nového domu. Jen co se trochu zabydlely, pozvaly Andreu na návštěvu. Ta hned při příjezdu musela uznat, že se vůbec nediví, proč si Anja tohle místo vybrala. Byl to malý patrový domek se zahrádkou, na tom nebylo až tak nic zvláštního.

Stál ale v zákrutu řeky, která se zde mírně rozlévala. Navíc byl bokem od hlavní silnice, takže tu nic nerušilo dojem naprostého souznění s přírodou. Byl to takový malý ráj, a k Anji se tohle místo hodilo mnohem lépe, než její starý domek na předměstí.

Anja Andreu provedla celým domem. V přízemí byl malý obývák s kuchyňským koutem. Z malé pracovny vytvořila pokojík pro svoji maminku. Původně jí chtěla nechat ložnici, ale Clara trvala na tom, že víc než těch pár metrů čtverečních nepotřebuje. V patře se tedy vešla zmíněná ložnice a malý pokoj pro Isabelku.

Anja připravila výborný koktejl a s Andreou se přesunuli ven, kde bylo zařízené malé posezení u řeky. Andrea se kochala tím výhledem a užívala si nezvyklého klidu doprovázeného jen šuměním řeky a štěbetáním ptáků. „Zlato, vybrala sis úchvatně, tohle je prostě ráj.“ rozplývala se naprosto upřímně.

„Vidíš, já jsem ti říkala, že pochopíš, proč jsme se stěhovaly až sem.“ usmála se Anja spokojeně. Názor její neteře a nejlepší přítelkyně v jednom pro ni byl vždy důležitý. „A cesta sem nebyla tak hrozná ne?“ zeptala se jí. „Vůbec ne, ve finále jsme tu byly rychleji, než mi trvá dojet do práce.“ ujistila ji Andy.

Děti zůstaly vevnitř s babičkou, která se do nich pokoušela dostat nějaké jídlo. Isabelka obsadila svoji židličku a odmítala ji opustit a půjčit Filípkovi. Ten tak mezi sousty neustále někam odbíhal. Jinak ale mohl na prababičce oči nechat a hltal každé její slovo.

Dámy venku probraly stěhování i to, jak se tu trojice zabydluje a jaké plány má Anja se zahrádkou. Dokonce se jí podařilo najít firmu, která jí pomohla přestěhovat její pečlivě vypěstované stromy - zrovna začínaly pěkně plodit, byla by škoda je tam nechat a začínat od nuly. Pak Andrea nadhodila otázku, která ji začínala trápit. „Poslyš, a nebojíš se tady trochu? Samy tři baby takto na konci světa?“ zeptala se starostlivě.

„Já se tu cítím hlavně příjemně, takže tohle mě ani nenapadlo.“ připustila Anja. „Jasně, hlavou v oblacích, prostě klasická ty, že?“ popíchla ji Andy. „Já si myslím, že by sis měla pořídit nějakého hlídače.“ navrhla jí vzápětí. „Nějakého raťafáka, jako je vaše Daisy?“ rozesmála se Anja. „No, uznávám, že ta zatím ohlídá tak maximálně svoji misku se žrádlem, ale nemusíš si brát přece štěně.“ snažila se Andrea udržet vážnost konverzace.

„Já nevím, jestli bych měla na psa čas, Andy. Práce, Isabelka, zahrada, někdy toho je až až.“ zapochybovala Anja o jejím nápadu. „Jak chceš, byl to jen můj názor. Ale pokud by sis to rozmyslela, dám ti kontakt na útulek, odkud máme Daisy. Jsou tam fakt úžasní a pejskům rozumí, určitě by to vybrali toho pravého.“ nabídla jí ještě. „Jasně, až se začnu bát, tak se ozvu.“ usmála se Anja.

I když Andrein nápad původně zavrhla, postupem času se jí ta myšlenka začala honit hlavou. Nakonec na to nedokázala přestat myslet. Když druhý den chystala večeři, zatímco čekala, až se dopeče jehněčí, přistihla se, že o tom opravdu vážně uvažuje.

Podívala se na svoji matku, která se právě snažila zabavit Belu a naučit ji nějaká slůvka. Představa, že by se jí sem někdo dostal, a nějak jim ublížil, ji najednou začala děsit. „A co je toto, zlatíčko?“ ptala se zrovna Clara s kartičkou v ruce.

U večeře tedy tuto otázku nadnesla. „Mami, co bys řekla na to, kdybychom si pořídili psa.“ zeptala se. „Co tě to tak najednou napadlo.“ podivila se Clara. „Napadlo to spíš Andreu, ale asi měla pravdu, že by to sem chtělo nějakého hlídače.“ vysvětlila Anja. „Jak myslíš, děvenko, ale je to dobrý nápad k tak malému dítěti?“ vyslovila Clara svoji obavu. „Andy mi dala tip na skvělý útulek, určitě mi tam poradí správné plemeno.“ ujistila Anja matku i samu sebe a pustila se do jídla.

Jakmile se Anja rozhodla, tak začala hned konat. Od Andreji si vzala číslo na útulek a hned si domluvila návštěvu. Od souseda sehnala dokonce i boudu, aby měl kde nový člen rodiny přespávat. Potřebovala dospělého psa, a tak doufala, že se najde nějaký vhodný k dětem. Měla štěstí, na nový domov tam čekal zlatý retrívr. Původně patřil staršímu páru a byl zvyklý na jejich vnoučata. Bohužel už nezvládali pejska pomalu ani vyvenčit a jejich syn si ho do bytu vzít nemohl. Anja si hned zamilovala jeho klidnou povahu a hned odpoledne už ho představovala Isabelce.

„Miláčku, tohle je Joey, teď tady s náma bude bydlet.“ vysvětlovala jí, co tu ten pejsek dělá. „Velký hafík, bojím, bojím.“ zaskuhrala Isabelka. „Beluško neboj, je to hodný pejsek. On to pozná, když se ho budeš bát, bude se bát i on tebe. Když ale na něj budeš hodná, bude tě mít moc rád.“ snažila se jí uklidnit. „Už nebojím.“ obrátila k ní Bela svoje kukadla. „Tak ho můžeš zkusit pohladit.“ Vybídla ji Anja. Isabelka byla pořád trochu nejistá, ale opatrně k Joeymu natáhla ruku.

Ten pochopil, že od tohohle stvoření mu nebezpečí nehrozí a olízl jí ruku i obličej. „Jé, já su moklá, i ty pejstu jeden!“ napomínala ho Bela a jakoby napodobovala káravý tón své maminky.

Nicméně se rozhodla, že s pejskem bude určitě legrace a že to bude její kamarád, takže strach byl definitivně tatam a už se mu vrhla kolem krku. „Můj Džojí, tulí!“ ňuchňala ho v náručí.

„Tak jsem se možná spletla, asi bychom se měli bát spíš o toho psa, než o Belu.“ ozvala se ze zápraží Clara, která se už také přišla podívat na nového člena rodiny.