Příběh - 26. KAPITOLA - Nové výzvy

Andrea si na návrat babičky zvykla a život se vrátil více méně do starých kolejí. Doma už se chystali na příchod potomka. Tomu se ale na svět moc nechtělo. Andrea měla už pár dní po termínu a začala být frustrovaná. „Podívej se na ten pupek! To je hrůza, vypadám jak velryba.“ stěžovala si jednoho rána Radkovi. „Ale lásko, ty jsi přece nádherná i s pupíčkem.“ snažil se jí Radek utěšit.

„Lháři! Vždyť já už si nevidím ani na špičku palce u nohou. Proč za námi to malé nechce?“ zanaříkala. „Evidentně je mu u tebe hezky.“ políbil ji Radek na čelo. „Víš, co, dej si horkou vanu, třeba ho to popožene. Já nám zatím připravím snídani, co ty na to?“ navrhl jí. To nemohla Andrea odmítnout.

Když se krásně prohřála, oblékla se a sešla dolů, vonělo to tam čerstvými palačinkami. Radek ji odchytil a přitulil se. „Tak co, lepší?“ zajímal se. „Jo, lepší.“ Přitakala Andrea.

„Dokonce jsem se rozhodla, že tu nebudu jen tak sedět a čekat. Pozveme rodiče na oběd, uděláme steaky a užijeme si, dokud můžeme.“ seznámila Radka se svým plánem. V tomhle stavu nemělo smysl jí něco vymlouvat, a tak před polednem už Andrea stála u grilu a připravovala maso.

V tom najednou to přišlo. Prudká bolest v břiše hlásila, že miminko se konečně rozhodlo na svět. „Ty si to teda umíš načasovat.“ zaúpěla Andrea.

Porod se rozjížděl docela rychle. S pár zastávkami se dobelhala zpět do domu, aby informovala Radka, co se děje. „Zlato, je to tady,…. jedeme do porodnice.“ zahlásila a pokračovala rovnou ke dveřím. „Co ty steaky?“ zeptal se v rychlosti Radek. „Naši tu …budou každou… chvíli. Nech odemčeno …a napiš …vzkaz, ať …si je dají bez …nás.“ trousila Andrea instrukce, zatímco se snažila rozdýchat další stahy.

Zatímco Radek sbíral tašky z auta, Andrea se šla zaregistrovat na recepci. „Dobrý den, já rodím.“ hlásila. „No to je vidět, tak se podíváme, kdo tu je, ať nám to nevyklopíte na chodbě.“ zkoušela být recepční (opět) vtipná. Chvíli ťukala do počítače, a pak zahlásila: „Sestra Plešáková se vás ujme. Hned tu bude.“ Fakt, že má službu její teta (tátova sestřenice Jana), Andreu na chvíli potěšil. Přesně do chvíle, než se dostavila další kontrakce.

Teta Jana doprovodila nastávající rodiče na pokoj, pomohla Andreji převléknout se. Následně ji vyšetřila porodní asistentka a seznámila oba se situací. „Takže, miminko, chce na svět, to jste jistě pochopili. Jde to ale opravdu rychle a oba naše operační stoly jsou teď obsazené, takže to vezmeme tradičním způsobem.“ Radek, který chtěl být své ženě co nejblíže, až málem spadl ze židle, se podivil „Tradičním způsobem?“ strachoval se.

„Nebojte, vaše paní to zvládne.“ snažila se ho uklidnit porodní asistentka. Společně se sestrou pomohly Andreji přesunout se na porodní lůžko. „Řiďte se instinktem. Když přijde kontrakce, tak pěkně zatlačíte. A za chvíli budete mít děťátko venku.“ radila pak Andreji. A tak Andy tlačila, seč mohla.

„Výborně, jde vám to skvěle.“ povzbuzovala ji porodní asistentka „Jste opravdu šikovná, už to bude.“ dodávala za chvíli. „Ták, už pomalu vidím hlavičku.“ hlásila po několika „kolech“. Andrea na ní pohlédla s nadějí, že už snad bude brzy konec.

„Teď musíte opravdu pořádně zatlačit, maminko.“ zněla další instrukce. „Ne, já už nemůžu.“ zaúpěla Andrea. „Andrejko, to zvládneš, neboj se.“ konejšila ji teta Jana. A tak se do toho Andy opřela a jak byl čas, pořádně zatlačila.

O pár okamžiků později už slyšela pláč miminka. „Je to nádherný chlapeček.“ oznámila jim porodní asistentka a hned ho novopečeným rodičům ukazovala. Radek úplně oněměl dojetím.

Bylo to za nimi, a tak si mohli užít první okamžiky, kdy se z nich stala rodina.

Malý byl trochu křiklounek, ale jen co si Andrea trochu oddechla, vzala ho do náručí a pohoupala, zavřel očička a usnul jí v náručí. „Jen pěkně spinkej, Filípku.“ šeptala mu do ouška.

Po několika dnech je pustili domů, a Andrea malého Filiho, jak mu říkali, houpala už v jeho pokojíčku. „Tak tohle je tvoje království miláčku.“

Filípkovi se v pokojíčku evidentně hodně líbilo, protože konečně usnul i jinde, než v náručí.

V následujících dnech se rozjel kolotoč návštěv. Jako první se samozřejmě přišli podívat Andreini rodiče. „No, tak to je jasnej fotbalista.“ shlédl se ve svém vnukovi dědeček Tomáš. „Není mu ani týden, a už bys mu chtěl lajnovat budoucnost?“ krotila ho Sofia.

Strejda Milan se kolem kolébky jen mihnul, mimina mu (zatím) nic moc neříkala. Miminko si samozřejmě ale nemohla nechat ujít prababi Clara a hlavně Anja. Největší obdivovatelkou ale byla Isabelka. „Jůůů, mimi domůůů.“ koukala toužebně po Andreji.

„Ty bys mi chtěl Fildu vzít.“ sklonila se k ní Andy. „Ale mně by po něm bylo smutno, víš?“ zkoušela to hrát na city a asi to zabralo. „Belá tulííí.“ chtěla ji malá sestřenice hned utěšit.

Radek a Andrea už si pomalu začínali zvykat na to, jak se jejich život změnil. Jednoho dne si to ale Radek nakráčel domů ve skafandru.

„Proboha, co to má znamenat?“ usmála se na něj pobaveně Andrea. „Nový pracovní oděv. Šéf chce, abych si na něj začal zvykat.“ Vysvětloval Radek. „Víš, byl konečně stanoven termín startu nové rakety.“ zarazil se. „Ale asi mu budu muset říct, ať si najde někoho jiného.“ dodal zamyšleně.

„Proč bys to u všech všudy dělal?“ vyjekla Andrea. „No proč. Nedávno se nám narodil syn, nemůžu teď na tak dlouho zmizet. Nevidět ho vyrůstat, vždyť na mě zapomene.“ zoufal si Radek. „Miláčku, pro vás chlapi jsou stejně mimina málo zábavná, užijete se dost, až se vrátíš. A žijeme snad v 21. století, máme videa a fotky.“ spustila na něj Andrea.

„Počkej, ty mě vážně přemlouváš, abych letěl na několik měsíců do vesmíru?“ divil se Radek. „Ale jistě, taková příležitost se přece neodmítá.“ potvrdila mu Andrea. „Jsi si jistá, že to tu s malým zvládnete?“ ověřoval si Radek.

„Neboj se, já toho našeho živočicha zpacifikuju. A mám tady rodiče, tetu, sestřenice. Všichni určitě rádi pomůžou, nebo aspoň poradí.“ ubezpečila ho Andy. „Ty jsi ta nejlepší žena na světě.“ Přitulil se k ní Radek, aspoň tak, jak mu skafandr dovolil.

Od té doby až do odletu si Radek bral u Honzíčka noční služby. Jednak chtěl své ženě maximálně pomoci, dokud mohl, a také doufal, že si ho jeho syn přece jen trochu zapamatuje. „Fili, buď tady na maminku hodný, rozumíš?“ nabádal ho.

Pak už nastal „den D“. Filípka hlídali prarodiče a Andrea se jela do Lázeňské oázy podívat, jak její manžel míří vstříc vesmírnému dobrodružství.