Příběh - 27. KAPITOLA - Velké novinky

Radek byl pryč už několik měsíců. Pro Andreu to bylo náročné období. I když ji pomáhali hlavně její rodiče, často se stalo, že sotva uložila Filípka, odpadla vyčerpaná u něj v pokojíčku.

Když malému rostly zoubky, potřeboval mít maminku stále u sebe. Přes den se chtěl pořád chovat a v noci odmítal spát ve své postýlce. A tak Andrea sesbírala všechny polštáře z domu, aby vytvořila ve své posteli ochranný mantinel, a brala si ho na noc k sobě.

Radek pravidelně posílal domů zprávy, nahrával vzkazy Andreji i malému Filípkovi. Ten z toho sice neměl ze začátku moc rozum, ale pomalu rostl a tvář na obrazovce ho upoutávala čím dál víc. A najednou, uteklo to tak rychle, a byl čas oslavit jeho první narozeniny. Oslavenec ale těsně před začátkem party usnul, takže Andrea vítala hosty před domem, aby nemuseli zvonit a nevzbudili ho.

„Jejda, Simi, ty už jsi velká slečna.“ žasla Andrea nad tím, jak vyrostla její malá sestřenice.

„Z tebe je pomalu holka na vdávání.“ dodala ještě. „To nemyslíš vážně, na to má času dost!“ střelila po nich pohledem Elsa. „Ale kluka už mám.“ zazubila se Simona, k nelibosti své mámy. Za rohem Andrea zahlédla i Sofii, v patách ji určitě byl i táta s bráchou Milanem, tak byl čas uvést hosty dovnitř.

Všichni se dobře bavili, pochutnávali si na připraveném občerstvení a čekalo se na malého oslavence. Naštěstí nevyspával moc dlouho. Jen co ho Andrea snesla, už mu ukazovala, kolik mu přišlo popřát gratulantů. „Filípku vidíš, všichni jsou tu jen pro tebe.“ snažila se upoutat jeho pozornost. „No to je slaďouš, o toho se holky ve školce poperou!“ pronesla Sabina, že Elsa s Anjou zíraly, kam na to chodí.

Když Filípka všichni opusinkovali a předali mu své dárky, přišel čas na dort. Zatímco dospělí zasedli ke stolu, ať už v jídelně nebo na dvorku, děti si vyžádaly svou porci na gauč. „Jseš si jistá, že je to dobrý nápad?“ strachovala se Anja. „Beluško, pěkně do pusinky, ano, ať to tetě tady nezničíš.“ obrátila se ke své dceři.

„Anji, to neřeš, ten gauč toho schytal tolik, že pár dalších fleků se na něm ztratí.“ uklidňovala ji Andrea. „Jak myslíš. Ale stejně si dávej pozor a papej pěkně, zlatíčko, ano.“ Napomínala opět Isabelku.  „Jen je nech, ať si to užijí, nepočítáme, je to jen kus nábytku a tohohle raracha rozhodně nepřežije.“ smála se Andy.

Filípek si svůj dort užíval opravdu náramně, moc mu chutnal a hltal ho, až se mu dělaly boule za ušima.

Samozřejmě se upatlal od hlavy až k patě, takže po oslavě skončil ve vaně. Jen jak byl rozjetý (a nadopovaný cukrem), zmáchal Andreu skrz naskrz. Ta se ho sice naoko snažila krotit, ale ve skutečnosti si takové chvilky užívala. Když viděla, jakou má radost v očích, nemohla se na něj pro trochu té vody přece zlobit.

Odloučení od manžela pomáhala Andreji mírnit samozřejmě i Anja. Pravidelně se navštěvovaly, Filip a Bela si spolu vyhráli také čím dál víc, takže to byl vždy krásně strávený čas. Když bylo hezky, trávili ho pěkně venku. Stejně tomu bylo i jednoho odpoledne. Zatímco Isabelka, jako správná velká teta, dávala Filípkovi školení, jak se jezdí na skluzavce, Andrea s Anjou probíraly, bůh ví co. Najednou se Anja na chvíli odmlčela, jakoby se odhodlávala něco říct.

„Děje se něco?“ zeptala se Andrea. U Anji jeden nikdy nevěděl, co čekat, tolikrát ji už překvapila. „No, víš, já nevím, jak ti to říct. Nejlepší to bude asi rovnou. Budeme se stěhovat do Windenburgu.“ vybalila to Anja. „Cože budete?“ hleděla na ni šokovaně Andrea.

„A teď hačííí a fúú dolů, Filíí...“ zaznělo do nenadálého ticha nadšené pištění  Isabelky. „Stěhovat se do většího domu, Andy.“ začala vysvětlovat Anja. „S mámou spíme na jedné posteli a Belině taky nebude věčně stačit ten její koutek.“ dodala, aby Andrea nemohla její rozhodnutí zpochybnit. „Jo, to chápu, ale proč až do Windenburgu?“ ptala se dál Andy.

„Z mnoha důvodů. Máma to místo miluje, žila tam, já jsem se tam narodila. Sice se nemůžeme vrátit do našeho starého domu - ten je dávno prodaný, navíc bychom ho neutáhly finančně a stejně by byl moc velký. Ale našla jsem nám krásný domek. Stojí trochu bokem od cesty, je tam krásný klid, kolem teče řeka, takže zahrada má dostatek vláhy, tady bych se mohla uzalívat.“ básnila Anja o svém objevu.

„No, když to řekneš takhle, zní to báječně. Jen už nebudeme sousedky.“ povzdechla si Andrea. „Šmarjá Andy, vždyť to je hned za kopcem, budeme se pořád přece navštěvovat.“ povzbuzovala ji Anja. „Jestli je to opravdu takový ráj, tak nás tam budeš mít denně.“ začala se Andreji vracet dobrá nálada.

Isabelka byla nejspíš skvělá učitelka, takže Filipa bylo v dalších dnech prakticky nemožné ze skluzavky dostat. Anja pomalu balila své věci před stěhováním, takže nemohli podnikat nic společně, a tak mu Andrea mohla tuhle zábavu dopřát. Jezdili pořád dokola, takže si ani nevšimli, že už je někdo pár minut pozoruje.

„Ahoj rodinko!“ ozvalo se najednou od dveří vedoucích na dvorek. Zatímco Filip už stihl znovu vyšplhat nahoru, Andrea se podívala, komu se podařilo dostat skrz jejich dům. V první chvíli nevěřila vlastním očím.

Když se vzpamatovala, neváhala už ani vteřinu, a vrhla se Radkovi do náruče.

„Proč jsi nezavolal?“ špitla Andrea, když se náležitě přivítali. „To by nebylo překvapení.“ pousmál se Radek. „Nech mamintú!“ ozval se jim u nohou Filípek, který se zatím naposledy sklouznul dolů a spěchal prověřit, kdože mu to tak honem odloudil maminku a ještě si dovoluje ji pusinkovat. To přece může jen on.

„Chlapáku, koukám, že s tebou byla maminka dobře hlídaná, co?“ obrátil se Radek na svého synka.

„Tatííí?“ zeptal se opatrně klouček, který začal v nevítaném hostu poznávat svého tatínka - jeho tvář znal dobře z fotek a videí.

Vzápětí už prcek natahoval ruce, aby se s tátou také přivítal. „Pojď sem, ty jsi mi ale vyrostl!“ radoval se Radek, že se ho Filda nebojí.

Andreu při dojemném pohledu, jak se dva nejdůležitější lidé jejího života láskyplně objímají, vyrušil nějaký kvílivý zvuk. Jako Filípek to neznělo, ten navíc u tatínka vrněl jako spokojené kotě. Zmateně se tedy rozhlížela kolem, odkud to kvílení vychází.

„Uááá, co to je?“ vyjekla, když se jí ten původce toho všeho otřel o nohu. Podívala se tedy dolů a spatřila malé štěně, které se jí pokoušelo ochutnat boty. To už Radek zareagoval a vzal chlupáče do náručí. „Lásko, promiň, vím, že jsme to neprobrali, ale nemohl jsem odolat.“ začal opatrně vysvětlovat Radek. „Tak na to si asi raději sedneme.“ povzdechla si Andrea.

Radek tedy malé klubíčko odložil zpět na zem a následoval Andreu na sedačku. Toho využil samozřejmě Filípek a hned se vydal zjistit, co se to tady objevilo za hýbajícího se plyšáka.

„Tak povídej!“ vybídla Andrea svého manžela. „Víš jak, cestou domů jsem přemýšlel, co přivézt Filimu k narozeninám. Když jsem byl tak dlouho pryč, chtělo to něco úžasného. A pak jsem viděl ceduli útulku, to bylo jako znamení. Zrovna tam měli tohle opuštěné štěňátko, našli ji u popelnice. Copak jsem ji tam mohl nechat.“ hrál to Radek na city, a těžko říct, kdo měl na dvorku v tu chvíli ty pravé psí oči.

„Tohle není fér hra, víš to, že?“ pokárala ho Andrea. „A funguje?“ zeptal se uličnicky Radek. „Jistěže ne, ale jak se tak dívám, náš syn už se nového parťáka nejspíš nevzdá.“ hrála Andrea zase svoji hru. „Takže si ji můžeme nechat.“ začal se Radek pomalu Radovat.

„Venčíš ji ty, koupeš jí ty, a vychováš jí ty. A jak jí vlastně budeme říkat?“ rezignovala Andy, tomu chlupatému klubíčku se totiž nedalo odolat, takže ve skutečnosti se na Radka zlobila asi tak dvě vteřiny. „V útulku jí říkali Daisy a myslím, že se jí to líbí.“ nadnesl Radek. „Dejšííí.“ šišlal hned Filípek a mazlil se s fenečkou v náručí. A tak jí to jméno zůstalo.