Andrea s Radkem se shodli, že je načase pořídit si potomka, a
začali na tom hned pracovat. Měli strach, jestli neprošvihli ideální dobu, ale
jednoho rána se Andreji udělalo tak zle, že v sobě neudržela snídani.
Cestou z práce si tedy koupila těhotenský test a doma si ho hned
šla udělat. Když vešla do obýváku, Radek vzhlédl od televize, kde sledoval
nějaký zápas, a starostlivě se zeptal: „Zlato, jsi v pořádku?“ Miminko
plánovali, ale Andrea vypadala šokovaně, tak si nebyl jistý, jestli test dopadl
dobře.
„Já jsem asi vážně těhotná…“ odpověděla pořád zamyšleně. Nějak to
nemohla vstřebat.
„Já budu táta, ty jsi tak skvělá, miluju tě, a naše miminko taky.“
dával Radek dál průchod svým emocím a pevně Andreu objal. „Miláčku, budeš ten
nejlepší táta, pokud nás ovšem předtím neumačkáš.“ rýpla si do něj Andrea. Jeho
nadšení ji evidentně probralo z tranzu a šťastná jako blecha začala zase
vtipkovat.
Simí těhotenství valí opravdu rychle, takže když Andrea dorazila na
oslavu Beliných prvních narozenin, měla už pěkný pupek.
Anja se rozhodla, že když Isabela „nemá“ otce, bude její oslava dámská
jízda, žádní chlapi. Zatímco malá ještě vyspávala oběd, dámy probíraly vše
možné i nemožné. „Jak se mají děti ségra?“ zjišťovala Sofie u Elsy. „Ani mi
nemluv. Zita se Zdeňkem jsou prakticky dospělí, což mi dávají najevo tím, že je
doma sotva vidím, a se Sabčou cloumá puberta jako ďas.“ postěžovala si
prostřední ze sester. „Ale spíš ty mi řekni, jak se těšíš na první vnouče?“
zeptala se Elsa na oplátku Sofie.
„To víš, že se už nemůžu dočkat.“ usmála se Sofia. „Jak vidíš, věk už
na to mám, vlasy mi zešedly, barvit už to nebudu, tak už jen stříhám metr.“
usmála se na svoji dceru. „A cítíš se dobře?“ starala se o svoji maminku
Andrea. Přece jen dlouhověkost se v rodině moc nenosila. „Výborně zlatíčko,
klidně i na tři vnoučata.“ mrkla na ni Sofia.
Isabelka se zatím probudila, což dala najevo jemným pobrukováním, a tak
bylo na čase, aby sfoukla svoji první narozeninovou svíčku. Anja ji šla
vytáhnout z postýlky. V domě už proběhly menší úpravy, aby v něm
i Bela měla svůj malý koutek.
A tak mohla vyrůst v roztomilé batolátko. „Pojď maličká, trochu tě
upravíme.“ lákala k sobě svoji dcerku Anja. „Mama, mama…“ švitořilo
děvčátko a vratkými krůčky se hnalo k mamince do náruče.
Když Anja Belinku převlékla a učesala, bylo načase se představit
společnost gratulantů. Maličká se nejprve styděla a jako správný prcek se
schovávala za maminku a jen nesměle vykukovala ven.
Za chvíli ale nabrala dost odvahy, aby se šla seznámit se svými tetami,
které zatím podrobněji rozebíraly strasti s dospíváním svých dětí.
To Belu nezaujalo, a tak jí v hledáčku skončila podle ní ta
nejhezčí teta. Tu si pamatovala nejvíc a hned se za ní vydala. „Teta, teta…“
trénovala cestou první slůvka.
Andrea neodolala a malou vzala do náruče. „Teta tulíííí…“ radovala se
Isabelka, že si jí konečně někdo všímá. „Ty jsi můj mazel, viď.“ objala ji Andrea. „Jen ti pak budu muset vysvětlit, že jsme sestřenice, víš.“ šeptala ji
do ouška.
K večeru byla oslava ukončena, všechny se tedy vydaly domů, a do
Anjina domku mohla vplout zpět babička Clara, aby se mohla potěšit s malou
oslavenkyní. Bela ale začínala vnímat, že babička je jiná, a protože to zatím
nemohla pochopit, vůbec se jí to nelíbilo. „Né, babí, necí…“ bránila se
přitulit.
Babička si ji chtěla pochovat a užít, ale Belinka byla čím dál
mrzutější.
Pro Anju to bylo jasné znamení, že je nejvyšší čas zrealizovat dlouho
připravovaný plán. Když se jí před víc než rokem podařilo vyvolat ducha své
matky, zkoumala tuhle problematiku dál a našla recept, jak ji vrátit mezi živé.
A připravovala se opravdu dlouho. Ještě před narozením Anji se vydala do Vrbové
zátoky a rybařila tak dlouho, dokud nechytila rybu zvanou skaláru.
Několik měsíců křížila a šlechtila svoje rostlinky, až se jí podařilo
vypěstovat květinu smrti. S pomocí své staré známé kořenářky
z utajené chaloupky v Žulových kaskádách připravila i elixír mládí.
Vše potřebné tedy již měla k dispozici.
Zatímco se tedy Clara starala o svoji vnučku (k Belině „radosti“), Anja
se pustila do přípravy večeře.
Bála se, aby něco nepokazila, ale když se hotová ryba na talíři úplně
rozzářila, měla pocit, že je vše, jak má být.
Všechny tři zasedly ke stolu, Clara ale byla překvapená, že Anja jídlo
postavila přímo před ní. „Holčičko, ale víš, že já jíst nepotřebuju.“ podivila
se. „Mami, já vím, a nenutím tě to jíst. Ale prosím, slib mi, že mě vyslechneš,
a pak to zvážíš.“ začala Anja opatrně.
„Tohle je ambrózie. Pokud jsem něco nepokazila, měla by tě přivést mezi
živé. Vím, je to šílené, ale je to jediné řešení, co mě napadá. Nechci tě
odehnat, ale Bela se tě začíná bát, takže takhle to prostě dál nejde.“ zoufala
si Anja. „Pro tebe s radostí, zlatíčko.“ usmála se na ni Clara.
„Vážně, mami? Nevěděla jsem, jestli to po tobě vůbec můžu chtít, abys
to riskovala.“ byla Anja upřímně zaskočená. „Myslím, že ti toho hodně dlužím,
holčičko, a zůstat tu v tuto chvíli s tebou je jediný způsob, jak ti
vše vynahradit.“ otřela si Clara imaginární slzu dojetí (jako duch skutečné
slzy neměla). „Mamí, papů.“ vložila se do hovoru Bela.
Anja se zvedla, aby nasytila i Isabelku, i když nechápala, jak může mít
hlad, když pokořila dva kousky dortu. Donesla ji tedy jablko a Clara se zatím
pustila do jídla. „Hm, výtečné.“ libovala si.
„Mamí, jabto nééé, jiné papů…“ zlobila se Bela nad svojí večeří. Anja,
která byla jak na trní, musela znovu odběhnout a nachystat dcerce sendvič. Když
byla hotová, Clara zrovna dojedla. Podivný pocit ji donutil vstát od stolu.
Najednou se vznesla výš, než obvykle a udělalo se jasné světlo.
Belu to nijak nevzrušovalo, konečně byla se svým jídlem spokojena a
nadšeně se do chleba zakousla. Mezitím se její babička zhmotnila a pomalu se
snášela zpět na zem.
„Vyšlo to, panebože, ono to opravdu vyšlo.“ radovala se Anja a skočila
Claře kolem krku. Po tolika letech se znovu dočkala opravdu hřejivého
mateřského objetí.
Žádné komentáře:
Okomentovat