Příběh - 22. KAPITOLA - Tajemství

Anja se ten den cítila vážně pod psa. Bylo jí zle fyzicky a hlavně i psychicky. Odmalička bývala dost zasmušilá, každá maličkost ji tedy rozhodila. I když neměla ve zvyku si ostatním stěžovat a raději se snažila se vším vypořádat sama, tentokrát toho na ni bylo už opravdu moc. Potřebovala to dostat ven, a tak není divu, že se octla u dveří sousedního domu - u Andreji.

Andy, které příchod Anji už nahlásil Radek předem, honem utíkala do předsíně, aby ji přivítala. Když ji viděla zblízka, zděsila se, ale snažila se nahodit povzbudivou tvář. „Zlato, pojď sem ke mně. Copak se děje?“

„Já si vlastně nejsem úplně jistá, Andy.“ zavzlykala Anja a vrhla se Andreji do náruče. „Víš co, uvařím nám čaj, a ty by ses mi mohla konečně jednou svěřit, co ty na to?“ navrhla Andrea.

Za chvíli už se společně usadily v obývacím pokoji na šálkem zklidňujícího meduňkového čaje. I když byla Anja Andreina teta, byla o několik let mladší a ke své neteři vždy vzhlížela. A hlavně od jisté doby to byla její spřízněná duše, byla ji bližší než její vlastní sestry. „Tak to vyklop!“ vybídla Andrea. „No, víš, poslední dobou je mi fakt mizerně. Jsem sice ráda, že mám svůj klid, že už nevisím na Else. Ale jak jsem sama doma, musím myslet na mámu, tak strašně mi chybí. Pořád vidím, jak mi umírá před očima. Asi fakt magořím, ale už je mi z toho i zle. Pořád se mi chce zvracet a z toho stresu mi už vynechávají i…no, víš co…měsíčky.“ vychrlila to Anja vše najednou.

Andreji se to sice nezdálo pravděpodobné, tohle by jí přece Anja řekla, kdyby ano. Přesto se ale neubránila, aby se jí myšlenky stočily tím směrem. „Beruško, nemáš náhodou nějakého přítele?“ zeptala se nakonec.

„Jak jsi na to přišla?“ začervenala se Anja. „Jen mě tak napadlo, to zpoždění a zvracení, jestli bys nemohla být těhotná.“ nadhodila svoji teorii Andrea.

„To je blbost, vždyť jsme si dávali pozor.“ vylítlo z Anji dřív, než se stihla zamyslet.

Andrea zalapala po dechu, začala mít obavu, že se trefila do černého. „Tak tohle mi pak ještě vysvětlíš, jaktože nevím o tvém příteli. Teď si ale dopiješ čaj, já zaběhnu do lékárny, protože i antikoncepce může selhat. Ale třeba to bude negativní, a ukáže se, že jde opravdu jen o žaludeční neurózu ze stresu.“ Jak řekla, tak se stalo a o půl hodiny později už Anja seděla na záchodě a nevěřícně zírala na těhotenský test.

V šoku se pak vrátila za Andreou do obýváku. „Je pozitivní…“ hlesla a žuchla sebou zpátky na pohovku. „Fajn, tak začni pěkně od začátku prosím.“ vybídla ji konejšivě Andy. „S kým chodíš, že jsi mi to nemohla říct?“.

„My spolu vlastně ani nechodíme, byl to jen takový flirt na pár týdnů.“ přiznala se Anja s úzkostí v hlase.

Andrea ji jen pohledem vybídla k pokračování. Anja věděla, že bude muset vyklopit víc, a tak začala:

„Nemůžu ti říct, kdo to je. Známe se ze školy, chodil sice o nějaký ročník výš, ale občas jsme na sebe narazili, znáš to, různé školní a mimoškolní akce. Dlouho jsme se neviděli. Nedávno mi ale zavolal, jestli bychom se nemohli sejít. Zněl dost nešťastně, nemohla jsem ho odmítnout. Dali jsme si sraz na zahrádce u kavárny a povídali si.“

„Nedávno přišel o tátu, tak ho to docela sebralo. Věděl, že mí rodiče zemřeli, když jsem byla ještě malá, takže tušil, že ho pochopím. Jeho máma se znovu vdala a dokonce si pořídila ještě jedno dítě. K tomu má její manžel dvě pubertální dcery. Byl z toho špatný, že po jeho otci truchlila jen tak krátce. Tak jsem mu povyprávěla, jak jsem se cítila já, když jsem zůstala jako sirotek u starší sestry a její rodiny.“

„Myslím, že nám to pomohlo oběma. Takže jsme se sešli znovu, vyrazili jsme na výlet do Windenburgu, tam jsem se narodila. Šli jsme se projít do zámecké zahrady a zase si povídali, probírali naše životy.“

„Ani nevím, jak se to stalo. Zrovna jsem vzpomínala, jak jsem vyšilovala, když Elsa čekala Sabinku. A najednou… jsme se dívali jeden druhému do očí, a něco bylo prostě jinak. Asi přeskočila jiskra, jak se říká.“

„Bylo už k večeru, tak mě doprovodil domů a já jsem nemohla jinak, musela jsem ho pozvat dovnitř. Začalo to jen pár polibky a já původně ani nechtěla, aby to zašlo dál.“

„Jenže pak se to nějak zvrtlo, a za chvíli už jsme nebyli na pohovce ale na posteli. Na chvíli se zarazil, omlouval se, že tohle neplánoval, že za pár týdnů odjíždí dlouhodobě pracovat jako zahraniční zpravodaj pro jedny menší noviny. Ale v tu chvíli mi bylo fakt hezky. Nechtěla jsem, aby to přestalo. A tak to jednoduše pokračovalo dál.“

„Ale fakt jsme si dávali pozor. Pokaždé!“ zakončila Anja své vyprávění. Andrea na ní chvíli zírala s otevřenou pusou, než se do ní ze samého šoku pustila: „Proboha Anjo, jsme přece nejlepší kamarádky, proč ses mi nesvěřila dávno?“ nechápala. „Navíc, co je za výmysl, že mi nemůžeš říct, o koho se jedná. Evidentně mi to říct chceš, protože si musíš uvědomovat, že bych musela být úplně tupá, abych nepochopila, že mluvíš o mém vlastním bratranci.“ udeřila na ni.

„Omlouvám se Áji, jo, je to Karel. Ale to je stejně fuk, teď už je někde za mořem a sám neví, kdy se vrátí.“ přiznala Anja barvu. „No to je síla!“ snažila se to Andrea všechno vstřebat, „Bydlíš hned vedle, a utajíš mi takovou bombu.“ kroutila hlavou. „Nesmíš tolik pracovat.“ utrousila Anja. K tomu se Andrea nevyjadřovala, pálila ji totiž jiná otázka: „Takže moje máma a teta Elsa taky nic nevědí, že?“

„Ne, o Karlovi jsem neřekla opravdu nikomu a na to těhotenství jsi přišla až ty.“ odpověděla Anja. „Co teď budu dělat?“ chytla vzápětí další vlnu úzkosti. „Teď? Ty tu dnes zůstaneš, a promyslíš si, co chceš s tím miminkem dělat. To si musíš rozhodnout ty a Kája.“ začala uvažovat Andrea. „Nemůžu Karlovi poslat mailem, že čekám jeho dítě, to mu snad musím říct osobně!“ skočila ji do řeči Anja.

 „Fajn, tohle téma teď odložíme.“ nechtěla se Andy hádat o tom, co bude nejlepší. „Ale sestrám bys to říct měla co nejdřív. Takže navrhuju pozvat je zítra k nám na oběd, Radek tu nebude, takže bude prostor to v klidu probrat.“ navrhla nakonec. To se Anji zdálo rozumné, a tak Andrea hned vzala telefon do ruky. „Ahoj, mami…“

Druhý den se všechny čtyři dámy sešly u jednoho stolu. „Zlatíčko, ráda vás všechny tři vidím, ale co že jsi nás svolala tak narychlo?“ vyptávala se Sofia své dcery s nadějí, že by mohla být konečně babičkou. „Mami, teto, myslím, že vám Anja chce něco říct.“

Anja, která se zdržela na záchodě, se rozhodla, že to bude lepší vybalit hned, stejně jako je lepší prudce strhnout náplast. „Stalo se to, že jsem tak trochu těhotná.“ vysoukala ze sebe a čekala, co na to její starší sestry řeknou.

U stolu nastalo hrobové ticho, stejně jako Andrea, ani Elsa a Sofia tohle nečekaly. „Tak já dojdu pro jídlo, ať si o tom nepovídáme s prázdným žaludkem.“ Prolomila mlčení Andrea.

Nad výtečným obědem jim Anja vysvětlila, jak se věci mají. Zvolila stručnější verzi, protože nechtěla, aby sestry věděly, s kým děťátko čeká, a Sofia by to poznala stejně dobře jako Andrea.

„Proboha, proč nám Anja nemůže říct, kdo je otcem?“ rozčilovala se Elsa, pro kterou byla sestra spíš jako dcera, protože ji vychovávala.

„Na mě se, teto, nedívej!“ bránila se Andrea jejímu vyčítavému pohledu.

„Tak když nám to nechce říct, tak ji nechej.“ zastala se Anji nejstarší Sofia. „Ale co plánuješ dál? Necháš si to miminko? To na něj budeš sama?.“ obrátila se k nejmladší sestře. „Víte, je to zvláštní. Včera touhle dobou mě ani nenapadlo, že bych mohla být mámou. Ale stačila jedna noc a vím, že to maličké už teď miluji, takže i když na něj budu sama, nevzdám se ho.“ prohlásila odhodlaně Anja.

„Sestřičko, to se pleteš, sama nebudeš, my ti pomůžeme, s čímkoli bude třeba.“ usmála se na ni Sofie.

Děvčata (nebo spíš dámy) se u stolu zakecala. Sofia s Elsou vzpomínaly na svá těhotenství, každá to zažila dvakrát, a pokaždé to probíhalo jinak. Elsa si vzpomněla, že někde možná bude mít ještě pár věcí po Sabči, tak pokud by měla Anja holku, musí to doma najít. Takže nakonec i Anja ze sebe setřásla stres posledních dnů a začala se konečně upřímně usmívat. „Vy jste všechny tak skvělé, nečekala jsem, že mě tak podpoříte.“ děkovala všem třem.

„Já jí to říkala, že to bude vše v pořádku.“ dodala jen Andrea.