Příběh - 23. KAPITOLA - Babička

Týdny ubíhaly, a když Anja dorazila jedno nedělní dopoledne na návštěvu za Andreou, bříško už se jí pěkně kulatilo. „Tý jo, ten prťousek už normálně kope.“ rozplývala se Andy. Anja u ní byla poslední dobou častěji než kdy dřív, a to už je co říct. 

 Andrea se rozhodla, že na ní musí dohlédnout. Vždy jí přichystala nějaké výživné jídlo a hlídala, aby vše poctivě snědla. Občas si neodpustila malou domluvu ohledně Anjina rozhodnutí mít dítě sama. „Opravdu nechceš Karlovi nic říct?“ zeptala se snad po stopadesáté. „Ne, přes oceán za ním teď letět nemůžu, a psát nebo volat mu to v žádném případě nebudu.“ odmítla rezolutně Anja.

„Navíc jsme si od začátku žádný vztah neplánovali, natož nějaké společné děti. Já jsem se v tomto rozhodla jen a jen za sebe a nechci mu ničit jeho novinářskou kariéru.“ dodala ještě, aby ji Andrea už dál nelámala. Ta ale tentokrát nasadila novou páku. „A co moje teta Eliška? Neměla by ta vědět, že bude babičkou, co?“ zaútočila znovu Andy.

„Sakra Áji, ta má sama malé mimino, pokud dobře vím. K tomu dvě nevlastní puberťačky, má svých starostí dost.“ stála si za svým Anja. „Jak myslíš.“ rezignovala Andrea, ale nezněla moc přesvědčivě. Anja si toho všimla, a tak to hrála na city. „Jestli chceš, abych byla v klidu kvůli malému, slib mi, že jí nic neřekneš. Slibuješ, že jo?“ probodla ji takovým pohledem, že Andrea musela slib dát.

Když už neseděli u Svobodových, chodila Andrea na „kontroly“ přímo k Anje. Bylo to až k podivu, ale ty dvě si měly pořád o čem povídat.

„Jé, ty sis pořídila novou rybičku?“ všimla si Andrea, že v domku přibyl nový obyvatel.

„Jo, víš,… ehm… chtěla jsem zjistit, jestli dokážu udržet na živu nějakého tvora.“ vysvětlila Anja. Na to ji Andrea začala uklidňovat, že bude přece skvělá máma, a už se jim pusy zase nezastavily.

Jestli se Anja chtěla s někým o příchod miminka podělit, nebyl to v tuto chvíli Karel ani jeho matka. Věděla, že mají právo o děťátku vědět, ale ne teď a za těchto okolností. Ze všeho nejvíc toužila, aby o jejím malém štěstí v neštěstí věděla její maminka. Už několik let ji neviděla, od té doby, co se jí jako puberťačce snažila vysvětlit, aby se netrápila jejím odchodem. Anja ale nyní vypátrala způsob, jakým by mohla vyvolat jejího ducha. Došla tedy k místu jejího odpočinku a řídila se popsaným postupem. A světe div se, najednou se kolem hrobu objevila mlha.

O chvíli později se opar rozplynul a na jeho místě se rýsovala průhledná silueta Clary Bjergsen. „Mami, jsi to opravdu ty?“ nevěřila svým očím Anja. „Holčičko moje, pročpak jsi mě přivolala?“ pohlédla Clara na svoji nejmladší dceru. „Omlouvám se, jen jsem tě potřebovala vidět. Tak moc mi chybíš. A strašně jsem chtěla, abys věděla, že bys byla znovu babičkou.“ ukázala Anja na své bříško.

„Anjuško moje, ty už jsi tak vyrostla, budeš maminkou!“ byla nadšená Clara. „Tak moc mě mrzí, že jsem se tolika věcí nedožila. Že jsem neviděla, jak dospíváš, jak rostou vnoučata.“ posmutněla vzápětí. „Mami, tak tu zůstaň. Aspoň chvíli a přijď se za námi podívat.“ navrhla Anja. „Když jsi mě zavolala, asi se tu budu muset zdržet. Nevím, jak zpátky.“ přiznala Clara a obrátila se opět k bříšku. „Tak zatím pa maličké, budu se na tebe těšit.“

Anja, jindy zasmušilá, měla ze setkání ještě dlouhou dobu radost. Její matka se od té doby sice neobjevila, ale věřila jejímu slibu, že se na vnoučátko přijde podívat. V restauraci, kde pracovala jako pomocná kuchařka, už skončila, a užívala si mateřskou dovolenou. Termín porodu se blížil šíleným tempem, ale to Anji nebránilo pečovat o svou zahrádku.

Musela ji udržovat v kondici, jako matka samoživitelka bez alimentů od otce, potřebovala dodatečný příjem, který jí zajišťoval prodej vlastní úrody. A tak sklízela, zalévala, hnojila a pečovala o své rostlinky.

Najednou měla pocit, že snad nějaký záhon přelila, protože ucítila mokro na nohou. Vzápětí však následovala prudká bolest, která ji vyvedla z omylu - tahle voda nebude z konvice.

Sestry byly tou dobou určitě v práci, Andrea zrovna tak. Navíc Anja chtěla všem třem dokázat, že to všechno zvládne, a tak si zavolala taxíka a vyrazila do porodnice sama. „Dobrý den, já… praskla mi voda, takže…asi rodím, že?.. Kam s tím mám jít, nevíte?“ blekotala nervózně, když dorazila.

„No, to bych asi měla vědět, když sedím na recepci, že?“ pokusila se vtipkovat žena za stolem. Na úrodnou půdu to nepadlo, a tak Anju nasměrovala do vyšetřovací místnosti.

„To zvládnu, to zvládnu.“ snažila se Anja uklidnit cestou samu sebe. „A co když to nezvládnu, vždyť tu za chvíli bude mimino, jak ho udržím proboha při životě.“ začala po pár krocích panikařit.

Vyšetření ukázala, že děťátko chce opravdu ven, a potřebuje to rychle, takže byla Anja odeslána rovnou na sál. Doktorka, se jí snažila povzbudit. „Maminko, ničeho se nebojte, nebude to ani tolik bolet a za chvíli tu máte svoje malé miminko.“ Bohužel netušila, že právě toho malého uzlíčku se Anja teď nejvíc bojí.

Ale porod byl opravdu rychlý a za chvíli už lékařka opět radostně hlaholila: „No vidíte, jak jsme to pěkně zvládly. Gratuluju, maminko, máte krásnou holčičku.“ 

Když si Anja odnášela toho malého plačícího tvorečka domů, už se jí nebála. Věděla, že to pro svoji dceru udělá všechno, jen aby byla šťastná. „My jsme holky šikovný, my to zvládneme, miláčku.“ slibovala jí.

Ještě toho večera, kdy se Anja vrátila s dcerkou do domečku, se zjevila i její matka. Tak jak slíbila, přišla se podívat na svoji nejmladší vnučku. „Mami, tohle je Isabela.“ představila jí svůj malý poklad. 

Clara byla za svoji dceru šťastná a z vnučky nadšená. „Ty jsi tak nádherná, maličká.“ rozplývala se. A Isabelce se babička taky moc líbila a vůbec jí nevadilo, že je poněkud průhledná.

Clara s Anjou se dohodly, že Clařino zjevení zůstane jen mezi nimi. Ani jedna si nebyla jistá, jak by to ostatní děvčata přijala. Takže když druhý den dorazili Andrea s Radkem, neměli vůbec tušení, že nejsou první návštěva u novorozeného miminka. „Radku, podívej, no není dokonalá.“ rozplývala se Andrea.

Andrea byla z malé Bely celá u vytržení. „Beruško, já tě budu ták rozmazlovat, jen počkej, to bude maminka koukat.“

Není se tedy čemu divit, že o pár dní později našel Radek svoji ženu vážně zamyšlenou. „Lásko, děje se něco?“ přisedl si k ní starostlivě.

„No víš, když jsem si tak chovala Isabelku… Přece jen jsem o pár let starší než Anja, a i když ona otěhotněla tak brzy,…Prostě jsem si říkala… Víš, já vím, že máme rozjeté kariéry, ty možná poletíš do vesmíru… ale není už čas?“ sypala svoje myšlenky Andrea.

 „Zlato, já jsem o tom taky přemýšlel.“ objal ji Radek. „Asi máš pravdu, není na co čekat. Další vesmírná expedice se donekonečna odsouvá, kdo ví, jestli vůbec nějaká bude, a kariéra není všechno.“

„Takže ty bys chtěl?“ začala se culit Andrea. „Cokoli, co tě udělá šťastnou.“ usmál se i Radek.

„Takže si tedy uděláme taky miminko?“ ujišťovala se ještě Andrea, jestli se pochopili. „To si piš, lásko!“ přitáhl si ji k sobě Radek ještě o něco blíž.