Příběh - 60. KAPITOLA – Letní láska

Od setkání na útesech trávila Kayla každý volný den ve Filipově společnosti. Jako fotograf neměl problém přizpůsobit svůj pracovní diář tomu jejímu. Bylo parné léto, a tak většinou pobývali venku, aby unikli nechtěné pozornosti. Vybírali si proto poklidná a liduprázdná zákoutí, nejčastěji v okolí Windenburgu. Zatímco dříve Filip udržoval přehled nad místními akcemi, aby mu žádná pařba neunikla, teď zjišťoval, kde se co chystá, aby se večírkům vyhnul. Pokud se chystal mejdan na útesech, věděl, že v ruinách nebude ten den ani živáčka a naopak. „Áááá, to studííí!“ vypískla Kayla, když jí zasáhla jedna dobře mířená vodní bomba.


„Aspoň se osvěžíš.“ připomněl jí pozitiva vysmátý Filip. „No, počkej, já ti to vrátím.“ zaškaredila se na něj naoko Kayla, chopila se dalšího napuštěného balonku a napřáhla se k odvetě. „Chaha, vedle! Házíš, jako holka!“ posmíval se jí Filip, když po usilovném míření minula cíl.


„No, vždyť já jsem holka.“ vyplázla na něj jazyk a oba se rozřehtali ještě víc. Kayla se v jeho společnosti nepoznávala. Filipův bezprostřední přístup byl nakažlivý a ona se s ním cítila uvolněná, jako nikdy předtím. Její sebevědomí, kterým oplývala před kamerou, jí obvykle opouštělo ve chvíli, kdy na place zhasla světla. S tímhle klukem ho ale dokázala najít i v osobním životě. „Připrav se na další ránu, zlato.“ varoval jí Filip, když znovu popadl dech.


Večer, když se ochladilo, rozdělali si většinou oheň a zůstali spolu venku dlouho do noci. Hřáli se v blízkosti plamenů a jen tak si povídali. Jindy sebou plácli na zem, pozorovali hvězdy a soutěžili, kdo pozná více souhvězdí. Náramně si užili i meteorický roj, kdy padající hvězdy nestíhali ani počítat. „Támhle letí!“ – „A další!“ – „Wau, teď dvě za sebou, vidělas?!“ překřikovali jeden druhého.


Když se dění na obloze zklidnilo, Kayla se posadila a zamyšleně se zahleděla do plamenů. „Děje se něco?“ zeptal se starostlivě Filip a přisedl se blíž k ní. „Nic, jen mi došlo, jak to utíká. Léto pomalu končí, tohle byl asi jeden z posledních teplých večerů.“ vyložila mu Kayla své trápení a opřela se o jeho rameno.


Filip si ji přitáhl do náruče. „A to tě tolik trápí? Aspoň už nebudeš dostávat takovou sodu ve vodních bitvách.“ snažil se odlehčit situaci, ale ani jemu do smíchu moc nebylo. „Neboj, pár dní léta nám ještě určitě zbývá, a pak to nějak vymyslíme.“ dodal už se vší vážností.


„A co? Na hotel si tě těžko dovedu, tam ty hyeny slídí snad non stop, a u tebe v centru je jich taky plno. Navíc máš, pokud vím, spolubydlící.“ uchechtla se skepticky Kayla. „No, tak Bela je jednak docela v poho, a pak někdy taky nebývá doma. A tu hladovou zvěř nějak vyřešíme.“ pokrčil rameny Filip. „Ale teď tu nikdo není, tak si tím přece nezkazíme nádherný večer, ne?“ zavelel zase pln optimismu. Pak už se nadcházejícím koncem léta ani jeden netrápil.