Čas strávený v rodinném kruhu pro ni byl nenahraditelný. Hlavně ale potřebovala Tomáše a Sofii připravit na to, že se v jejich domě brzy objeví nový přírůstek. Mezi sousty tak usilovně přemýšlela, kdy bude vhodná chvíle začít.
Radek evidentně uvažoval stejně. Jejich zachmuřený výraz tak neunikl Sofii. „Děti, děje se něco? Vypadáte ustaraně.“ zeptala se nakonec sama. „Ne, mami, nejde o nic strašného, jen jsme vám něco chtěli říct.“ odpověděla jí Andrea a zaváhala. To už vzal do svých rukou, nebo spíš úst, Radek. „Víte, já a Andy jsme se rozhodli, jelikož si nežijeme vůbec zle, tak že bychom se o naše štěstí podělili a adoptovali další dítě. Viď, lásko?“ vysvětlil a obrátil se na svou ženu. „Přesně tak, chceme adoptovat miminko.“ upřesnila Andrea a nesměle se na rodiče pousmála.
„No, ale to je báječné rozhodnutí.“ pochválila je Sofie. „Tak proto ses tak vyptávala na dědu Vojtěcha?“ zbystřil hned Tomáš. „Ano, tati, tak nějak.“ potvrdila mu Andrea a doufala, že se v tom nebude dál pitvat. „Holčičko, jsem na vás tak pyšná.“ dojímala se ale dál babička a vzápětí se začala vyptávat na podrobnosti ona.
Nedlouho po tomto slavnostním večeru se opravdu měl jejich život nadobro změnit. Radek si vzal v práci dlouhodobé volno ze zdravotních důvodů – jako oficiální diagnózu uvedl chronické žaludeční obtíže, které mu znemožňovaly přípravu na další let do vesmíru. A pak to přišlo. „Co to sakra je??!“ zaúpěl bolestí, která ho tak náhle překvapila.
Andrea ten řev nemohla přeslechnout a v mžiku byla u něj. „Co se děje?“ vyptávala se starostlivě. „Ale, chytla mě zase další křeč, ale tentokrát horší.“ postěžoval si Radek. Andrea začala zkoumat jeho břicho. „Hm, máš ho úplně tvrdé, myslím, že je to tady!“ zahlásila. „Jseš si jistá, že to zvládneš?“ strachoval se Radek. „Díky za důvěru, miláčku. Ale poradím si i s raketoplánem, tenhle stroj je proti tomu hračka pro děti.“ ujistila ho Andrea.
Zatímco Radek se svalil na stoličku, Andrea vytáhla telefon, aby se ujistila, že je vše připraveno a že v její laboratoři nikdo nebude. Pod záminkou vylepšení budované vesmírné stanice si totiž zařídila zapůjčení operačního přístroje z nemocnice přímo do vědeckého ústavu. Ani nejbližší kolegové netušili, k čemu ho opravdu potřebuje, ale jako vedoucí ústavu si dokázala zařídit, aby ji při výzkumu nikdo nerušil. „Fajn, je to domluvené, jedeme!“ zavelela směrem k Radkovi, jakmile zavěsila.
Když se uprostřed noci vraceli domů, nesli si v náručí malý uzlíček. Holčička měla modrou kůži a neuvěřitelně černé oči. „Tohle se bude těžko vysvětlovat.“ pomyslela si Andrea, když se převlékla do domácího, aby se zkusila také trochu vyspat. I když to nebyla její biologická dcera, věděla, že ji bude milovat jako vlastní a udělá vše proto, aby ji s Radkem ochránili. „Pěkně spinkej, andílku, tatínek už taky chrupká.“ pohladila maličkou Valerii po hlavičce a začala jí zpívat ukolébavku.
Hned druhý den ráno s Radkem dolaďovali poslední verzi jejich krytí. Dohodli se, že barvu kůže svedou na onemocnění, kvůli kterému se holčičky její vlastní matka zřekla. Nemoc neměla být nebezpečná, ale není při ní vhodné pobyt na slunci, což znamenalo (obzvlášť v Lázeňské oáze) držet se co nejvíc doma. „Myslíš, že to klapne?“ ujišťoval se Radek. „Musí miláčku, nic jiného nám nezbývá, pokud ji nechceš poslat domů.“ odpověděla Andrea. „Ne, to bych nemohl.“ zavrtěl hlavou pyšný taťka.
Pak už vzbudili své starší děti, aby se mohly s novým členem rodiny seznámit. „Ahojky, já jsem tvoje ségra víš? Teda ne úplně pravá, ale maminka říkala, že i tak budu teď velká sestřička.“ rozplývala se nad živou panenkou Gabča. „Hmm, další holka!“ postěžoval si otráveně Filip.
„Nech toho, copak to není jedno.“ napomenula ho Gábi. „S holkama je nuda!“ trval si na svém její bratr. „A navíc, není ti divný, jak vypadá?“ dodal ještě. „Však mamka říkala, že má nějakou vzácnou nemoc, proto jí nechtěli a mohli jsme si ji vzít domů my.“ bránila sestřičku Gábinka. „Beztak je to ufounka.“ bafnul na ni Filip. „Cože?!?“ vyjekla dívenka. „Jéje, ty taky na všechno skočíš.“ pohoršoval se nad jejím zděšením brácha.
Bohužel, jedna osoba se s Valinkou seznámit už nestihla. Pár dní po jejím příchodu na svět volal Tomáš, že Sofia měla nečekanou srdeční příhodu a záchranáři už jí nedokázali pomoci. A tak se Andrea rozloučila se svoji milovanou maminkou, a Anja s Elsou se svou nejstarší sestrou.
Tomáš nesl odchod své ženy těžce, ale statečně. Na nové vnouče se těšil a dokonce se ochotně nabídnul, že holčičku kdykoli pohlídá. Život totiž šel dál a ačkoli všichni ještě tu ztrátu vstřebávali, nebylo by fér připravit nejmladší členy rodiny o jejich radosti. Tím spíš, že bylo potřeba zažít i nějaké pozitivní události, sešla se skoro celá rodina na oslavě Patrikových narozenin. Smutek sice úplně nevyprchal, což bylo to na všech znát, a den tak byl plný utěšujících objetí a vzpomínání. I Patrik byl trochu nesvůj, přesto si svoji oslavu užil a vyrostl z něj správný uličník. Mimochodem jeho rodiče se rozhodli také trochu upravit svou image – Anja zkrátila vlasy a Karel si pro změnu nechal trochu odrůst svůj dlouholetý rozcuch.
A čas letěl dál jak splašený. Některé rány zahojil, naopak otevřel jiné – zejména se smrtí Elsy, prostřední ze sester Bjergsenových. To byla největší rána pro Anju, kterou její starší sestra prakticky vychovala. Ale už i ona dospěla a zmoudřela. Po všem, co zažila (a že toho nebylo málo), už moc dobře věděla, že má nechat věcem přirozený řád a dopřát sestrám zasloužený odpočinek.
Naštěstí v tak velké rodině není o oslavy nouze, a když se rok s rokem sešel, nikdo se ani nenadál, a z malého modrého miminka vyrostla krásná holčička. A protože Valerie byla dítko vnímavé, začala si brzy všímat, že je jiná než její rodiče. Díky tomu však, aniž by si to sama uvědomila, objevila jednu ze svých mimořádných dovedností – schopnost přizpůsobit se okolí. Krátce po narozeninách se tak připodobnila lidem kolem sebe natolik, že nikdo nezasvěcený už při zběžném pohledu neměl šanci zjistit, jak moc je jiná. Ona díky tomu mohla vyrůstat jako každé jiné batole, a celá rodina opět pokračovat relativně normálním životem.
A Filip už taky nebyl tím malým chlapcem. Už nějakou dobu s ním mlátila puberta, a po posledních narozeninách propukla naplno. Rodiče mu uspořádali oslavu na bowlingové dráze, kde se utkaly týmy „holek“ a „kluků“. Po zápase plném zajímavých hodů, ale i pádů přišel čas na dort. Navzdory veškeré snaze však bylo vidět chlapcovo „nadšení“ z oslavy s rodiči a dalšími příbuznými. Aspoň že na tu fotku do řidičáku se nakonec usmál :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat