Zároveň chtěli zjistit více o tom, co zažil Andrein dědeček. Ona sama byla tehdy ještě malá, a pamatovala si jen, že děda na stará kolena přibral, ale to by v jeho věku nebylo nic divného.
Navíc, těžko by se někdo s něčím takovým svěřil malé školačce, že? Andrea se proto zkusila obrátit na svého tátu, jestli náhodou nebude vědět něco víc. „Tati, díky moc, že jsi přišel! Jak se má máma?“ vítala se s ním jedno odpoledne u nich doma. „Dobře, broučku, je poslední dobou často unavená, ale v našem věku nic nezvyklého.“ objal Tomáš s úsměvem svou dceru.
„Ne že bych tě rád neviděl, ale můžeš mi vysvětlit, proč jsem měl přijít tak narychlo?“ zeptal se hned vzápětí. „Jistě, posaď se!“ vybídla ho Andy. „Víš, tati, chtěla jsem se zeptat na dědu Vojtěcha. Pročítala jsem jeho deníky a v posledním z nich mi něco není jasné. Jde o toho chlapečka, co měli s babičkou u sebe. Pamatuju si, že když jsem byla malá, byli jsme se na něj jednou podívat.“ nakousla Andrea téma, které jí tolik zajímalo.
„Ach ano, máš pravdu, jmenoval se myslím Vilém, takové zvláštní miminko.“ zalovil Tomáš v paměti. „A co se s ním stalo?“ vyzvídala dál Andy. „No, co si tak vybavuju, táta s Kamilou ho měli v pěstounské péči a plánovali ho adoptovat. Šílené v jejich věku, ale oni byli prostě sví.“ pousmál se její táta. „Tehdy nechali dům dvojčatům, odstěhovali se a nedlouho poté bohužel oba zemřeli. Po smrti prvního z nich předpokládám z adopce sešlo a chlapeček se vrátil zpět do domova. Seběhlo se to tehdy tak rychle, že jsme ani neměli šanci zjistit, kde vlastně skončil.“ vzpomínal dál Tom.
„Tati a nevíš něco o tom, proč děda tehdy tak přibral a pak najednou zhubnul? Pamatuju si to dobře, že?“ zeptala se ho ještě. „To máš pravdu. Ale víš co, tvůj děda byl vědec, nikdy toho moc nenasportoval, a ve stáří zpohodlněl úplně, tak šla kila nahoru. A pak bych řekl, jestli za jeho náhlým zhubnutím nebyla bohužel nějaká nemoc. Víš, on se mi zrovna moc nesvěřoval. Byl to opravdu zvláštní člověk.“ zamyslel se Tomáš.
Ještě chvíli na dědu Vojtěcha společně vzpomínali. Ale o moc moudřejší nebyla – táta evidentně o mimozemském těhotenství nic nevěděl. Vzhledem k její kariéře by jí to totiž určitě přiznal hned, jak by se takto začala ptát.
Zatímco marně přemýšlela, kde by ještě mohla sehnat další informace, nadešel čas oslavit Halloween. Andrea zrovna vyšla před dům, aby zkontrolovala, zda dětmi vyřezané dýně správně hoří, ale to co viděla, ji poněkud překvapilo. „Co to sakra je?!“ vyjekla vyděšeně.
Před jejím domem se vznášela průsvitná postava a rozhlížela se po okolí. Andrea sotva lapala po dechu a srdce jí div nevyskočilo z těla. Chvíli trvalo, než přiměla mozek, aby znovu začal fungovat. „Tak fajn, můj muž čeká ufounka a já vidím duchy. No co, Anja oživila svou mámu, takže čemu se vůbec divím?“ říkala si pro sebe.
„Jste v pořádku?“ přerušil tok jejich myšlenek dotyčný. „Ehmmm, brzy snad budu. Jen mi řekněte, že tohle je jen nějaký vymakaný strašidelný kostým.“ vykoktala nesměla Andrea. „Obávám se, že nikoli. Nevíte, co tu dělám?“ zeptal se duch. „Upřímně ani netuším, kdo jste.“ přiznala Andy. „Ach pardon!“ omluvil se průsvitný muž. „Jmenuji se Patrik Nováček, zdravím.“ zamával jí s úsměvem jakoby nic.
„Dobrý den.“ odpověděla zdvořile Andrea a vzápětí se zarazila. „Počkejte, Patrik Nováček. To je náhoda, můj prapradědeček se jmenoval stejně jako vy.“ uvědomila si najednou. „Já jsem mimochodem Andrea Svobodová, rozená Šebestová.“ dodala ještě. „Jen jestli to vůbec je náhoda. Můj zeťák byl totiž zrovna taky nějaký Šebesta.“ poznamenal Patrik. „Asi bych ho měla pozvat dál.“ pomyslela si Andy a přemýšlela, jestli se dnes už opravdu vzbudila.
Andrea usadila svého prapradědečka do obýváku a šla najít Radka, aby ho připravila na zvláštní návštěvu. Ten si zrovna dopřával sprchu a myslel si, že si z něj jeho žena utahuje – je přece Halloween, že. Andy ho tedy nechala svému osudu, cestou ještě nařídila dětem, aby chvilku zůstaly v pokojích, a pak už se vrátila dolů a přisedla si k jejich hostovi. „Moc krásný dům.“ pochválil jí Patrik. „Děkuji.“ odpověděla Andy.
„Ehm, takže vy vážně netušíte, proč jste tady?“ zeptala se ho po chvíli mlčení. „Klidně mi tykej a říkej dědo, děvenko!“ vybídl ji Patrik. „Ale to bys mi měla říct spíš ty, protože co já vím, tak se obvykle vracíme na svět, když nás někdo z našich blízkých opravdu potřebuje. Nedořešené záležitosti, chápeš?“ snažil se jí vysvětlit.
„Upřímně mě ale nenapadá, s čím bys mi mohl pomoct,… dědo.“ odpověděla váhavě Andy. V tom je přerušily kroky. „No, to mě sakra podrž!“ vyjekl jejich původce. „Já ti to ale říkala a sedni si, než to s tebou švihne.“ nařídila Radkovi Andrea. „To je prapraděda Patrik a to je můj manžel Radek.“ představila je, když Radek konečně zavřel ústa a usadil se. „Moc mě těší, mladíku. Kdy to čekáte?“ zeptal se Patrik jakoby nic a zapíchl pohled na Radkův pupek.
„COŽE??“ vyjekli pro změnu oba manželé současně. „Ty víš,…že on… nebo to … bylo jen jako vtip?“ koktala Andrea šokovaně. „No, podle toho, co vidím, bych řekl, že tvůj manžel čeká potomka. Pivní pupek vypadá jinak, co si budeme povídat. Nebo to snad nevíte?“ obrátil se k ní Radek. „Ale ano, víme. Ale jak jsi to mohl poznat ty?“ nechápala Andrea. „Protože jsem si tím taky prošel drahoušku.“ usmál se na ni Patrik. „Proboha!“ nestačila se divit Andy.
„Tak už tedy asi tušíme, co tu dělám, že?“ poznamenal duch. „Ach ano, snažíme se zjistit, co nás vlastně čeká. Jak to miminko dostaneme ven a co se s ním bude dít potom. Mám jen pár poznámek svého dědy, kde popisuje své vlastní těhotenství, ale už nezaznamenal nic o porodu, i když myslím, že se mu narodil chlapeček. Bohužel ale táta o jeho původu nic netuší, a nikdo další z jeho rodiny už nežije.“ vysvětlila mu Andrea.
A tak jim Patrik vylíčil, jak vše probíhalo u něj – od divných snů, přes nezvyklé přibírání až po nesnesitelné bolesti břicha. „Naštěstí tvá praprababička Tereza byla lékařka. Když zjistila, co se děje, začala mě sledovat, a jakmile bylo miminko dost velké, nahnala mě do toho jejich superchytrého operačního přístroje a pomohla mu bezpečně na svět.“ vzpomínal. „Uf, takže se nemusí prokousat ven samo.“ oddychnul si Radek.
„Ne, to určitě ne.“ zasmál se Patrik. „A co bylo s tím dítětem dál?“ zeptala se Andy. „Když jsme se vrátili z nemocnice, našli jsme v pokoji zvláštní kolébku a nápisem ‚Poslat domů‘. S Terezou už jsme byli staří na péči o miminko a dětem jsme to vysvětlovat nechtěli. Dítě jsme tam tedy uložili, zmáčkli tlačítko a za chvíli se objevila létající loď a odnesla si ho pryč.“ dovyprávěl Patrik. „Myslím, že víc vám nepomohu, děti, je čas jít.“ poznamenal nakonec. „To nevadí, i tak děkujeme, dědo. Snad si už nějak poradíme.“ uzavřela to Andrea těsně předtím, než jí prapradědeček věnoval poslední pohled a rozplynul se v prostoru.
Žádné komentáře:
Okomentovat