Hudba ze sálu doléhala až k nim, jen tady nebyla tak hlučná, a jen příjemně dokreslovala dokonale romantickou atmosféru. Anja chytila Karla kolem krku, a společně se znovu roztančili jako před chvílí na parketu, teď už byli ale opravdu sami.
Cestou zpět je odchytly Anjiny sestry, které se usadily u jednoho ze stolků vedle venkovního baru. „Tady jste, už jsme se bály, že jste vzali roha.“ komentovala jejich příchod Sofia. „Kájo, běž za chlapama, my si na chvíli nevěstu ukradneme!“ přikázala mu Elsa a ukázala rukou směrem k baru. Karel poslušně odpochodoval, a Anja se usadila k sestrám. „Tak co máte vy dvě za lubem?“ zeptala se jich.
„Nehledej za vším zradu, prostě si chceme popovídat s naší mladší sestřičkou!“ kroutila hlavou Elsa. „Hele, to nezakecáš, vyrůstala jsem u tebe, takže vím, že jste mě neodchytly jen tak.“ stála si za svým Anja. „No, dobře, jen jsme ti chtěly udělit pár rad do manželství. Neohrnuj nos nad zkušenostmi starších žen.“ přiznala barvu Sofia.
„Dámy a všimly jste si, že už máme dvě děti?“ mrkla na ně Anja. „No jo, vidíš to, Eli, ona už naše rady nepotřebuje. Je to velká holka.“ smála se Sofia. „Hahaha… Ale když už tu sedíme, chci vám oběma poděkovat.“ změnila téma Anja. „Za co?“ nechápala Elsa. „Za všechno. Že jsi mě vychovala, byla jsi pro mě jako druhá máma, Eli. Obě jste byly… Stály jste při mně, i když to se mnou nebylo lehký, a ani jste mě nezabily, když jsem přivedla zpět mámu.“ zakončila svůj proslov.
„Zlato, jsme rodina, my vždycky budeme držet při sobě. A co tě nezabije, to tě posílí.“ mrkla na ni Elsa. „A hlavně, musely jsme si tě hýčkat – víš o kolik se cítíme mladší, když máme takovou krásnou sestřičku.“ usmála se na ně Sofia. Dělaly si z toho legraci, ale všechny tři věděly, že čas je nelítostný a nikdo neví, kolik jim ho bylo vyměřeno.
Všude byla zábava stále v plném proudu. Kdo nepopíjel na baru nebo neobhlížel bufet, rozjížděl to na parketu. Jen jedna osoba stála opodál a tvářila se spíš jako na pohřbu než na svatbě. Ilča se držela stranou a vůbec nevnímala šrumec kolem sebe.
Zamyšlené dívky si všimla Simona, další z družiček, věkově měla k Iloně nejblíž. „Ahoj, co je s tebou? Nebavíš se?“ zeptala se jí. „Ale ne… to já jen…“ vytáčela se Ilča. „No, tak, mně to můžeš říct, jestli ti to pomůže.“ vybídla ji Simča. „Já jen bych potřebovala něco říct Karlovi a Anje, ale nechci jim tím kazit večer, chtěla jsem to nechat, až bude po svatbě.“ přiznala se Ilona.
„Ili, podívej, nebudu z tebe páčit, o co jde. Ale jestli tě uvidí takto, tak jim ho určitě nevylepšíš. Mají tě rádi, jestli tě něco trápí, tak tě určitě rádi vyslechnou hned.“ snažila se jí povzbudit Simona. „Možná máš pravdu, ale…“ zaváhala ještě Ilonka. „Žádné ale, myslím že jsou za stodolou.“ zarazila ji Simča. „Díky Simi!“ rezignovala Ilona a pokusila se o malý úsměv.
Anja s Karlem byli přesně tam, kde Simča řekla. Zrovna si užívali jednu z chvilek, které si za celý den vyšetřili jeden pro druhého.
„Kájo, Anjo… Jé, pardon, nechtěla jsem rušit.“ lekla se Ilča. „Nzadar sestřičko, však nerušíš.“ usmál se na ni Karel a pustil Anju. „Chtěla jsi něco?“ zeptal se jí. „Nee, to počká!“ rozmyslela si Ilča svůj záměr a chtěla vyklidit pole. „Broučku, tebe něco trápí, že?“ odhadla situaci Anja a chytila svoji svěřenkyni dřív, než by stihla utéct.
„Ale ne, já vás tím opravdu teď nechci zatěžovat. Neměla jsem vás rušit.“ omlouvala se dál Ilonka. „Tak se na to posadíme, co vy na to dámy.“ vybídl je Karel a ukázal na lavičku vedle. „A ty nám už konečně řekni, co se ti honí hlavou?“ nařídil jí Kája. „Já o tom tady původně nechtěla mluvit, ale víte…“ zaváhala ještě Ilča, ale pak se nadechla „Já bych se od vás chtěla odstěhovat.“ vyklopila nakonec s pohledem upřeným do země.
„Zlato, proč proboha? Udělali jsme snad něco špatně?“ zajímala se šokovaná Anja. „Né, to určitě né.“ ujišťovala ji Ilona. „Jste oba skvělí. Já nechci, abyste měli pocit, že si nevážím, co jste pro mě udělali, právě naopak, jsem vám strašně vděčná. Jen prostě myslím, že je čas, abych šla dál. Patrik bude potřebovat svůj pokoj, Bela už je velká, přece se nebude dělit o svoje království s malým bráchou. Chtěla bych zkusit studovat ve městě, tam na mě dohlédnou ségry, budu na koleji jen pár bloků od nich.“ chrlila na ně.
„No, páni.“ vydechl Karel, když skončila. „Máš to už pěkně naplánovaný, co?“ mrkl na ni. „A pustíte mě?“ zeptala se nejistě Ilča. „Jsi skoro dospělá, a pokud ségry souhlasí, nebudeme tě držet.“ přikývl Karel. „Zlobíte se na mě?“ ujišťovala se ještě Ilonka. „Samozřejmě, že ne!“ odpověděli jí jednohlasně Anja s Karlem.
„Jen jsi nás zaskočila, zlatíčko. Mohla jsi nám to možná říct už dřív.“ vysvětlila jí Anja a pohladila jí po vlasech. „Ale oba chceme abys byla šťastná, takže pokud tě to táhne dál, nemůžeme tě u nás držet. Jen doufám, že to opravdu není tím, že by ses u nás trápila.“ dodala ještě. „Ne, Anjo, nic takového, to si prosím nesmíš myslet.“ strachovala se znovu Ilča. „Pak je vše v pořádku.“ usmála se na ni vlídně Anja.
To konečně trochu zvedlo Iloně náladu. Závan podzimního větru jim připomněl, že se blíží půlnoc a noci už nejsou úplně vhodné k vysedávání venku. Zvedli se, aby se přesunuli zpět do sálu. „Děkuju.“ špitla ještě Ilča. „Nemáš vůbec zač.“ potvrdila jí Anja a pevně jí objala. „Tak už pojďte dovnitř!“ vybídl je netrpělivě Karel.
„Bude se mi po vás stýskat.“ neodpustila si Ilča ještě jednu poznámku, než se dala do kroku. „Pojď sem ty jedna opico, však nám taky.“ nedokázal Karel dál držet tvář drsňáka, přece jen si na svou malou sestřičku zvykl a teď o ni tak trochu přijde.
Když se nad ránem novomanželé vraceli domů, nemohli uvěřit, že se včerejšího dne opravdu dočkali. „A pohádky je konec…“ utrousila Anja při pohledu na jejich dům. „Právě naopak, lásko, pohádka právě začíná.“ oponoval jí Karel.
„Máš pravdu, miláčku. Jen doufám, že to drama už jsme si z ní vybrali.“ zamyslela se Anja. „Udělám všechno proto, aby byl náš život růžový jako tyhle ranní červánky, slibuju.“ prohlásil Karel s pohledem na rozednívající se nebe. „Však o tom nepochybuji.“ řekla Anja a pohladila ho po tváři.
„A teď zlato, je čas na poslední tradice.“ zavelel se šibalským úsměvem. „Co tím…“ nedořekla svoji otázku Anja, protože v ten okamžik se její nohy odlepily od země a vyletěly do vzduchu. „Zbláznil ses?“ zeptala se nakonec, když pochopila, co se děje. „Vůbec ne!“ odpověděl jí Karel s naprosto vážnou tváří.
„Vždyť v tom domě už nějaký pátek bydlíme.“ bránila se dál Anja. „Tradice je tradice, a když dovolíte paní Bjergsen Chmelíková, já už bych to dál nezdržoval, máte strašně těžké šaty.“ popichoval jí. „Blbečku!“ neodpustila si Anja, ale dál už neprotestovala.
A tak si Karel svou manželku odnesl pěkně domů. A protože všechny děti i psa se jim podařilo na noc udat (za výhrůžek od Andreji, že běda jim, jestli z toho budou další štěňata!), mohli si dokonce užít i svatební noc.. Nebo spíš ráno..
Žádné komentáře:
Okomentovat