Nemohl se na něj vynadívat, byl tak dokonalý. Jediné, co mu kazilo jeho bezmeznou radost byl fakt, že o tyhle chvíle seznámení přišel u Isabely. Jinak ale zářil jak sluníčko, dělal samé cukrbliky a kravinky, ze kterých Patrik ještě neměl moc rozum. „Tady tě polechtám na bříšku, lechty lechty.“ blbnul Kája.
Odpovědí mu bylo ale jen mohutné zaprdění do plínky, následováno nepříjemným odérem. „Ajaj, asi budeš chtít přebalit, co?“ zeptal se Karel, aniž by potřeboval znát odpověď. Rozhodl se, že nebude volat Anju hned při prvním problému, položil malého do postýlky a hledal, co bude potřebovat. „Aaa, tady maminka nachystala čisté plínky.“ zajásal a jal se situaci řešit.
I když byl z příchodu syna nadšený, určitě nezanedbával svoji prvorozenou Isabelu. Snažil se s ní trávit co nejvíc času, bral jí na hřiště i do muzea a dělal vše pro to, aby na bratříčka nežárlila. K tomu všemu jí navíc pomáhal s úkoly. „Tak ukaž, co tam máš.“ vybídl Belu, která už se usadila nad sešitem.
A samozřejmě nezapomněl ani na parťáka Joeyho – společné procházky udržovaly oba dva v kondici. I když ta Joeyho poslední dobou nebyla valná, až jednoho rána chudák celý zmodral. Nezbývalo než vyrazit k veterináři. „A jak dlouho to trvá?“ vyptávala se lékařka Karla a dělala si poznámky.
Karel pečlivě odpovídal na její otázky a lékařka zatím udělala rychlý rozbor Joeyho krve. „Podívejte, vypadá to, že se pejsek trochu prochladil. Teď mu píchnu lék, který mu zrychlí oběh krve a pomůže mu zahřát se. Ale následující dny by měl být v teple a také hlavně v klidu.“ vysvětlovala mu, co je čeká.
Pak došlo na slíbenou injekci. Těžko říct, jestli se v tu chvíli bál víc Joey, nebo Karel (pořád byl dost naměkko a věci moc prožíval). „Neboj, miláčku, teď to jen trochu štípne, a za chvíli ti už bude hej.“ uklidňovala ho veterinářka (Joeyho samozřejmě!).
A opravdu, o pár minut později už Joey chytnul svoji původní barvu a mohli se vydat s Karlem na cestu domů. „Tak pojď, fešáku. Doma si s Patrikem moc klidu neužiješ, tak ti zkusíme domluvit nějaké prázdniny.“ přemýšlel Karel nahlas, když procházeli čekárnou ven.
Samozřejmě tím myslel Svobodovi. Sice sami měli dvě děti a psa, ale Filip býval většinu dne ve škole, Gábinka ve školce a ani jeden z nich už neměl ve zvyku prořvat celou noc. A s Daisy na sebe byli zvyklí, Jejich štěňata Pat a Mat už poněkud povyrostla – byla to správná dvojčata, navíc celý tatínek.
Jenže tři velcí psi byli na Andreu moc – někdy měla pocit, že celé dny nedělá nic jiného, než že vymetá chlupy. A tak se rozhodli Patovi a Matovi najít nový domov. Daisy byla z odchodu svých štěňátek trochu rozhozená. „Neboj, Dejšíí, budou další mimintá!“ utěšovala ji Gábinka.
Jelikož měla holčička velkého spojence ve svém starším bratrovi, dostala se jejich rodičům pěkná masáž. Filip se do nich pustil při večeři takovým způsobem, že měli problém odolávat. Sliboval, jak se bude o pejsky zase starat, že to přece byla děsná legrace. A Daisy jako by věděla, že se rozhoduje o jejím dalším životě, všemu naslouchala. Když Andrea rezignovala, Radek také svolil. „Dobře, promluvím se strejdou Karlem.“ uzavřel to.
To ještě nevěděl, že Joey shodou náhod onemocněl. Radek právě trávil odpoledne s dětmi na zahradě. S Filipem trénovali basket, a Gábinka se vozila na skluzavce. „No tak pojeď, vždyť už jsi velká holka, už umíš sjet sama.“ pobízel Radek dceru. V tom je vyrušila Andrea. „Volá Karel, potřeboval by sem na pár dní ubytovat Joeyho.“ sdělila mu.
A tak se stalo, že prosby dětí byly vyslyšeny dříve, než by si Radek s Andreou přáli. Joey sice měl rekonvalescenční režim, jenže srdci (nebo spíš pudům) neporučíš, takže jakmile byli s Daisy chvíli pohromadě, bylo jasné, co se chystá. „Hele, mládeži, u všeho být nemusím.“ vyklízel Radek pole, když se po pár dnech začali ti dva nápadně sbližovat.
A sbližování to bylo nejspíš úspěšné, protože za několik týdnů začala být Daisy opět nervózní. „Copak je zlatíčko, tobě nechutná?“ ptala se Andrea fenky, kňučící nad plnou miskou oblíbených granulí.
Daisy znovu zakvičela, a zoufale se na Andreu podívala. „Beruško, že ty budeš mít zase štěňátka?“ zeptala se jí Andy, i když odpověď jí byla jasná. „Tak já ti holka udělám něco dobrého!“ pohladila jí a šla jí uvařit pořádnou psí mňamku.
Andrea to samozřejmě poznala správně. Štěňátka na sebe nenechala dlouho čekat a v pelíšku v ložnici se brzo rozvalovaly dvě chundelaté kuličky.
Fenečka Bonnie a pejsek Clyde.
A slavilo se brzy i u Anji a Karla. Ti měli z pejsků také radost, ale hlavně došlo na první Patrikovy narozeniny. Z miminka se stal malý blonďatý andílek.
S jeho narozeninami také nadešel čas splnit jeden rest – konečně na něj bylo dost klidu a času.
Žádné komentáře:
Okomentovat